Síla Bohů

2. Máma a táta

Minato:
"Mizuki ještě spí, Kushino?"
"Přesně tak, ale není se čemu divit, musela být opravdu unavená." To určitě musela, z Hvězdné je to docela dálka, zvlášť když je ještě tak malá.
Kushina právě chystá snídani, a všude voní ten její výborný čaj.
Najednou se otevřely dveře. Mizuki vypadá možná ještě víc vyčerpaně než včera, vypadá to, že moc nenaspala.
"Dobře ráno, maličká." řekli jsme s Kushinou jednohlasně. Mizuki si promnula očka, odpověděla dobré ráno, a s viditelnou námahou se usmála.
Přisedla si ke mně, vidím jak má zarudlé oči, hádám, že i trochu brečela. Ani se tomu nedivím.
"Dej si čaj Mizuki, hned potom vám oboum dám snídani." Odpovědí nám byl zase lehounký úsměv. Není mi moc příjemný ji vidět takhle zničenou, nevěřil bych, že mi přiroste k srdci hned první den. Jen doufám, že nám brzy začne důvěřovat, zajímá mě, kdo ta dívenka vlastně je.

Mizuki:
Moc jsem nenaspala. Není jednoduchý spát, když v hlavě pořád vidíte smrt táty. Ale Minato i Kushina jsou na mě vážně hodní, už teď je začínám mít docela ráda. A čaj i snídaně od Kushiny mi vážně chutná.
"Vzpomínáš si na Fugaku a Itachiho, Mizuki?" No jasně, ten zvláštní kluk. Jak bych mohla zapomenout.
"Ano, pamatuju." Minato se na mě usmál, asi je rád, že si je pamatuju, ale jak asi můžu zapomenout po jednom dni, že?
"Výborně. Oni dva, i Itachiho maminka k nám přijdou na návštěvu." To mě trochu zaskočilo. Cítím, jak se mi krev hrne do tváří, musím určitě vypadat jako rajče. Ale snažila jsem se rychle uklidnit a jenom jsem přikývla. Po snídani jsem se převlékla a šla zpátky za Kushinou a Minatem. Sedla jsem zrovna ve chvíli, kdy zazvonil zvonek.
"Už jsou tu." řekl Minato během toho, co šel otevřít. Neslyším, co si na chodbě říkají, ale všichni tři vešli k nám do obýváku a mile pozdravili. Itachi a jeho maminka jsou si velmi podobní, Kushina a jeho mamka se objaly, asi to budou kamarádky.
"Ahoj maličká, my dvě se ještě neznáme. Já jsem Mikoto." S tím nejupřímnějším úsměvem jsem odpověděla své jméno. Posadili jsme se na pohovky. Sedíme naproti sobě, dospělí si nejdřív povídájí o Minatově povýšení, ale pak se podívají na mě.
Začne mluvit paní Mikoto.
"A co ty Mizuki, jak se ti u nás líbí?"
"Zatím dost. Minato i Kushina jsou na mě velmi milí." Po mé větě mě Kushina objala.
"Mizuki-san, nastoupíš semnou na akademii?" Itachiho hlas zněl tak mile, ale trošičku tajemně. Pohled jsem namířila na Minata.
"Víš Itachi, Mizuki už byla geninem ve Hvězdné, proto to ještě není jisté."
"Cože? Vždyť je mladá, jakto, že byla geninem?" Vystrašil se Fugaku. Minato i Kushina se na mě podívali, jasně tím dali najevo, že taky nevědí. Budu tedy mluvit já, něco málo jim řeknu.
"Z určitých důvodů mi rada starších a ředitel akademie nechtěli dovolit studium, ale můj táta byl Hoshikage, proto to museli dovolit. Ale jasně mi řekli, že musím nastoupit už v pěti a jestli se do šesti nestanu geninem, tak už nikdy nesmím nastoupit. Obravdu jsem dřela a dokázala jsem to, ale nesměla jsem pokračovat ve studiu. Genin byl nejvyšší titul, který mi dovolili." Všichni sedí jako zmražení, musela jsem je vážně vyděsit.
"Proč to všechno?" zeptala se Kushina.
"To....to je tajné." Ještě jim nemůžu úplně věřit, ještě jim nemůžu všechno říct. Tohle jim zatím musí stačit.
Minato a Kushina si vyměnili pohledy s Itachiho rodiči.
"Itachi, Mizuki, běžte si hrát ano?" Odehnal nás pan Fugaku. No jasný, dospělácký věci. S Itachim jsme šli ven na zahrádku.
"Proč ti to nechtěli dovolit?"
"Itachi-kun, promiň, ale nemůžu ti to jenom tak říct." Zatvářil se docela smutně, ale hned se začal zase usmívat.
"Pojď Mizuki-chan, dáme si soutěž v shurikenech." Příponu -chan jsem dlouho neslyšela, od něj to znělo tak roztomile, a hlavně tak, že to tak má být.
"Jo jdeme." Takovou zábavu jsem si dlouho neužila. Itachi je v tom vážně dobrý, bude to skvělý ninja.

Uchihovi už museli jít. Sedím sama na verandě. Je tu vážně hezky, asi tohle místo vážně můžu mít za nový domov.
"Proč sedíš tady Mizuki?" Přisedla si ke mně Kushina.
"Ani nevím, přemýšlím." Chápavě přikývla.
"Víš Mizuki, chtěla bych ti něco říct." Okamžitě jsem zpozornila a podívala se jí do očí.
"Vím, že já ani Minato nejsme jako tvý rodiče a rozhodně je nechceme nahradit. Můžeme se ale pokusit zaplnit tu díru ve tvém srdíčku." Slzy se mi zase hrnou do očí, objala jsem si jak nejpevněji jsem uměla. Je mi jedno, že je znám chvíli, ale už vím, že jim můžu důvěřovat.
"Děkuju, mami."

-

Den střídal další den.
Táta už se stal Hokagem. Došlo mi, že Minatovi i Kushině můžu vážně věřit. Proto už viděli můj Rinnegan, vědí o mém celém původu, i proč jsem nesměla studovat.
Často trénuji s Itachim, naši taťkové nás velmi rádi vidí trénovat společně. Každým dnem cítím, jak jsem silnější a silnější. S Itachim jsme si dost blízcí.

"Mizuki-chan, to není fér, jasně že jsi silnější, když už jsi něco studovala." volá na mě ležící, usmívající se Itachi, ale předstírá, že je úplně zničený.
Jen kdyby ale věděl, že už teď je skoro silnější než já. Ikdyž můžu používat všelijaké podstaty čakry, mám Kaguyinu sílu, a nemám jen Sharingan, ale i Rinnegan, stejně jednou bude silnější než já.
Nijak jsem na něj nereagovala, ale neubránila jsem se jemnému smíchu.
Zatvářil se dost ublíženě, ale pak se uklidnil.
"Poslyš Mizuki-chan, bylo mi divný proč máš Sharingan a o tom Rinneganu ani nemluvím. Táta mi říkal, že jsi nějak spojená s naším klanem....jak?" Můžu mu už natolik věřit? Vlastně, netřeba přemýšlet, řeknu mu to.
"Itachi-kun, co všechno víš u mém klanu?" Nachvíli se zamyslel.
"No.... vím, že je dost silný, protože jsou přímo spojení s Bohyní Kaguyou, taky vím, že nemusejí mít žádné zbraně, jejich zbraně jsou jejich kosti." Takže ví to hlavní.
"Přesně, ale já jsem tak trochu jiná víš. Jsem znovuzrozením Kaguyi, dala mi jako dárek sílu ze dvou klanů. Uchiha a Yamanaka." Itachi se trochu vyděsil a udělal krok zpět.
"Ty...ty jsi... její znovuzrození? A co máš z Yamanaka?"
"Propojení mysli a Shintenshin no Jutsu, a to i s mrtvými, jenom Shintenshin s nimi ještě nezvládnu." Vypadá hrozně vyděšeně. Ustoupil ještě o pár kroků dozadu.
Pohledem jsem klesla k zemi, nezvládl to přijmout, toho jsem se bála. Asi bych už měla jít.
Otáčím se k odchodu. Najednou mě ale někdo ze zadu objal a tím zastavil.
"Promiň Mizuki-chan, nechtěl jsem vypadat, že se tě bojím, jen mě to překvapilo. Ale nebojím se tě." Tímhle mi vyčaroval ten nejšťastnější úsměv na tváři.
Tak jako tak už se stmívá, proto jdeme domů.
-

Sedím s tátou doma, mamka šla někam pryč.
"Tak co Mizuki, jak šel trénink s Itachim?" Zase mi trošku zrůžověly tváře, jak jinak.
"Moc dobře."
"To jsem rád. A zítra půjdeme za bývalým Hokagem a domluvíme tvé studium." Usmál se na mě. No už bylo na čase.
Chviličku na to přišla mamka celá rozzářená.
"Mizuki, budeš mít brášku."
"Cože!"
"Cože!" Vyjekli jsme s tátou jednohlasně.
"Přesně tak Minato, čekáme dítě." Mamka vypadá tak šťastně, táta je úplně v šoku.
"Já...já budu táta?"
"A já budu máma!" No moment. Hlasitě jsem si odkašlala, oba se na mě podívali, a okamžitě mě objali.
"Promiň zlatíčko, to je jen ten šok." Říkal mi táta v objetí.
"Budeme velká rodina!" Vyjekla mamka. Já vážně budu mít sourozence, už se tak těším.

-

Jak táta slíbil, tak bylo. Šli jsme za bývalým Hokagem.
"Dobrý den, Třetí." pozdravil taťka.
"Jste tady, výborně. Nebudu to prodlužovat, mám návrh." S taťkou jsme oba napnutí jak struny.
"Všiml jsem si, jak si rozumíš s Itachim, takže mě něco napadlo. Tvoje studium začne až se Itachi stane geninem. Až se tak stane pak i ty budeš genin Listové vesnice, přidáš se do týmu a budeš pokračovat."
"To je skvělý nápad, Třetí." Táta je z toho obravdu nadšený. Chudák Itachi, moje budoucnost bude záviset na něm. Ale nápad je to opravdu dobrý.
"Čtvrtý, můžeš tuhle zprávu prosím předat Fugakovi?" Táta přikývl a odešli jsme.
Vidíš to tati, vidíš to mami? Budu genin z Konohy, a dokonce budu moct studovat.

A máme tu druhou kapitolu. Zatím je to jenom takový rozjezd, pravý děj se ale pomalu blíží. Pořád mám ještě dost na řešení ohledně příběhu, ale budu se snažit. Klidně pište své názory.