Síla Bohů

16. Zas a znova

Itachi

Je to už docela doba, co jsem odešel. Můj bratříček se určitě snaží, aby byl silný a mohl mě zabít. On ale nemůže být jako já, nemá na to mít moje oči. Nemůžu říct, že mě nebolí to, že mě nenávidí, ale musí mě nenávidět.
"Dneska jsi nějaký zamýšlený, Itachi."
"Takový jsem vždycky." Kisame už se mnou nějakou dobu spolupracuje, nevšiml si, že toho zas tak moc nenamluvím? Neodpověděl mi, jenom přikývl. Přišli jsme k ostatním členům do Velké síně. Díky tomu mohl Pein začít.
"Dneska se přesuneme do úkrytu, který je u Konohy. Každý běžte jiným směrem a v jiný čas. Večer se sejdeme." Proč chce ke Konoze?
"Není to riskantní? Konoha je jedna z těch, kteří nás nejvíc sledují." Možná je Hidan idiot, ale v tomhle má pravdu.
"Přesně, a proto tam jdeme. Je jasný, že se rychle zjistí, že tam jsme. Až přijdou Anbu, můžeme se jich lehce zbavit." Na druhou stranu, tohle dává smysl. Všichni jsme souhlasili, brzy s Kisamem půjdeme.

Mizuki

"Všichni poslouchejte. Předevčírem se zjistilo, že je možné, že Akatsuki mají úkryt u Konohy a také, že by v něm teď mohli být."
Sezařená jednotka mě plně poslouchá. Nebýt našich masek určitě bychom viděli strach v očích u všech členů.
"Tuhle taktiku už jste asi zažili. Rozdělíte se do tříčlenných týmů, každý půjde k úkrytu z jiné světové strany. Snažte se vyhnout boji, nevíme, co přesně od nich můžeme čekat, proto se jen snažte potvrdit jejich polohu a počet. Všichni rozuměli?"
"Ano, kapitáne." Odpověděli jednohlasně.
"Výborně. Tým Alfa jde semnou na severní stranu. Rozchod." Na můj povel se všichni rozeběhli svým směrem. Tým Alfa není nejsilnější, ale je nejzkušenější a nejspolehlivější, proto sním chodí kapitáni. Přiblížili jsme se k úkrytu, je to vlastně jeskyně pod kopcem. Můj tým se přesunul až k úkrytu, já jakožto kapitán stojím na kopci, odkud vidím nejen na svůj tým, ale i na zbytek jednotky. V tom je celá strategie. Kapitán může okamžitě reagovat, když něco uvidí. Samozřejmě nehodí se pro každého kapitána. S touhle strategií nepřišel nikdo jiný než....
"Ale, ale, ale. Jak očekávaný příchod." Za hlasem jsem okamžitě vymrštila kunai, ale osoba se rozplynula ve vrány. Potom se znovu zjevil přímo předemnou.
Černé vlasy, čelenka s přeškrtnutým znakem Konohy, krvavý Sharingan a plášť Akatsuki. Sám Uchiha Itachi stojí přímo přede mnou, je jiný než býval. Samozřejmě, už to není malé dítě, vyrostl, ale hlavně jeho oči jsou temnější než bývaly. Pohled absolutně bez emocí a nenávist v očích. Určitě neví, kdo jsem. Mám masku a plášť s kapucí, nemůže to vědět.
"Podle toho, že stojíš tady a jednotka je dole, je jasné, že jsi kapitán. V Anbu ani nedokáží vymyslet novou strategii a pořád používají tu mojí. Jak ubohý." Hned, jak to dořekl, vyhodil několik shurikenů. Skoro jsem se jim nestihla vyhnout, vždycky to s nimi dost uměl.
"Nejsi špatný, ale nejsi ani dobrý." Myslí si, že jsem chlap? To může být i výhoda.
Musím použít něco silnějšího.
Fūton: Reppūshō [Živel vítr: Bouřlivá pěst]
Zase jenom klon. Najednou se kolem mě objevilo 5 Uchihů. Když zkusím útočit na všechny, přijdu o moc čakry, to je to, co chce. Mám lepší nápad; Rinnegan. Díky tomu jsem poznala, který je ten pravý a další bouřlivou pěst jsem použila na pravého Itachiho, ten sice vyletěl do vzduchu, ale přetočil se do dřepu a znovu se postavil.
"Je vidět, že si zasloužíš být kapitán. Málokdo má techniky na rozeznání klonů. Skoro jako bys byl Uchiha." Podívala jsem se mu do očí. Jak jsem si myslela, hned mě začal uzavírat do Genjutsu, já mám ale Rinnegan chlapče. Obrátila jsem jeho techniku jako v zrcadle a uzavřela ho do Genjutsu, samozřejmě to hned poznal.
"Nemožný. Něco takovýho jen tak někdo nedokáže. Kdo jsi?" Uvolnila jsem ho z Genjutsu a konečně promluvila.
"Jsem někdo, koho dobře znáš, nebo spíš znal. Jsem jedna z těch, které jsi nechal žít a opustil." Během toho jsem si sundala kapuci i masku, Rinnegan mám pořád aktivní. Na zlomek vteřiny byl jeho pohled jemný jako kdysi a taky překvapený, ale hned se zase vrátil do svého klasického bez emočního.
"Mohlo mě napadnout, že právě ty budeš kapitán. Vypadáš dobře Mizuki, rád tě vidím." Jak někdo dokáže něco takového říct úplně bez jakékoli emoce, bez malinkého úsměvu, prostě nic.
"Nenapadlo by mě, že se jednou potkáme takhle. Víš, jak mi bylo? Víš vůbec, jaký to bylo být sama?" Ikdyž se opravdu snažil v jeho očích se objevil soucit a provinění.
"Ani nevíš, jak bylo mě. Nikdy jsem tě nechtěl opustit, ale po tom, co jsem udělal bych tam nemohl zůstat. Jak se má Sasuke?" Je těžké mu věřit, ale něco mě nutí mu věřit.
"Sasuke je silnější a silnější. Pořád trénuje, aby se s tebou mohl utkat. S Narutem kombinují techniky a pomáhají si. Chce získat Mangekyou, aby tě i s Narutem mohli..... zabít." Itachi pouze přikývl, dokonce jsem zahlédla malý úsměv, jak se může usmívat?
"Jsem rád, že sílí. Řekl jsem mu ať zamnou přijde až bude mít oči jako já, ale on nikdy nebude mít Mangekyou. Dobře víš, co by musel udělat. A jak říkáš, jsou si s tvým bratrem blízcí, nedokáže ho zabít." Trochu se ve mě vaří krev, ani nevím, proč přesně.
"Myslíš, jako si ty, zabil Shisuie?" řekla jsem možná víc naštvaně než jsem chtěla. Stáli jsme od sebe asi 2 metry, ale po mé poznámce se rychle přesunul přede mě, chytl mě za ramena a podíval se mi přímo do očí. Stojí tak blízko, že si skoro krademe vzduch, jakoby ho bylo málo.
"Já jsem Shisuie nezabil, Mizuki. Nedokázal bych to, ale on věděl, co se děje. Svoje oči mi dal a spáchal sebevraždu, jen díky tomu mám Mangekyou." Stojím teď neschopná slova. Itachi ode mě o krok ustoupil. Shisui věděl, že musí zemřít. Věděl, že by ho zabil, ale měl Itachiho tak rád, že to pro něj udělal. To je celý Shisui.
"Poslyš Mizuki, svolej jednotku a zmizte. Všichni vědí, že jste tady, čekali jsme na vás. Jestli hned neodejdete, začne boj. Já s tebou nechci bojovat a ty semnou určitě taky ne." Itachi se začal vzdalovat.
"Nechoď, prosím." Musím znít tak zoufale, jak to semnou může dělat?
"Musím." zašeptal a zmizel mi z dohledu.
Už zase, je to jako tenkrát.
Proč se teď cítím tak sama? Jakoby mi nikdo nezbyl.
Proč se cítím tak chladně? Jakobych měla srdce zasypané sněhem.
Tohle dokáže vážně jenom Uchiha Itachi.
Ale má pravdu, ani já sním nechci bojovat, jednotku jsem svolala s tím, že je mise splněna a běželi jsme zpět do vesnice. Kolikrát ho ještě budu muset opouštět? Měla bych ho nenávidět, proč ho nemůžu nenávidět.
Chci ho nenávidět, ale jsem na to moc slabá.

Konečně jednou taky vypadám včas. Možná hlavně proto, že teď zase možná bude další chvíli trvat. To víte, konec ruku, dohánění známek a tak no. Na přání své ilustrátorky Rosalie-Anna se konečně zase sešli. Mizuki je sice dobrý kapitán, ale kvůli němu je slabá.
PRO INFO JE JIM ASI OKOLO 15TI.