Síla Bohů

13. Temnota

Mizuki

"Naruto, přestaň se v tom tak rýpat. Musíme jít spát, zítra mám misi." Někdy to jídlo zhltne za sekundu a někdy mu to trvá celý den.
"Půjdeme zase na hřiště až se vrátíš z mise?" To by se chlapcovi líbilo.
"Když už to konečně sníš a půjdeš spát." Naruto v mžiku dojedl a už byl ve svém pokoji. To šlo rychle.
Já šla udělat večerní hygienu. Zajímá mě, jestli čeká, že mu dám dobrou noc, nebo ne.
Už spí, to mu závidím.

'Zapomeň na mě. Jinak to nepůjde.'
Co tím vlastně myslel? Už jen to, že jsme spolu v Anbu a zítra spolu máme misi. Jak mám zapomenout na kapitána?
Už dlouho musím v noci jen přemýšlet a nemůžu spát. Je to tak každou noc.
Otevřela jsem oči, protože jsem uslyšela nějaký zvuk. V rohu někdo stojí, dívá se na mě. Ne, to se mi jenom zdá, zase jenom přeludy. Přetočila jsem se na bok a zavřela oči. Ucítila jsem dotek dlaně na tváři.
"Nezdá se ti to." zašeptal. Proč přišel, proč je tady?
"Co tady děláš?" ptám se a pomalu otevírám oči. Ty jeho v té tmě nejdou pořádně vidět.
"Promiň mi to. Musel jsem tě vidět." Sundala jsem jeho ruku z tváře a posadila se.
"Proč? Pořád mě jenom odháníš a teď mě chceš vidět?" Stoupl si a začal chodit po pokoji, jakoby byl nervózní, jakoby se bál dalšího rozhovoru. Pak se najednou ale zastavil. Sám pro sebe se trochu zasmál, ale dost potichu. Dobře ví, že vedle spí Naruto.
"Ani já to tak nechci. Ani mně se to nelíbí, ale brzy to pochopíš." Konec věty dodal tak tiše, že jsem to skoro ani neslyšela.
"Proč mi to nevysvětlíš? Jestli to mám pochopit, tak proč né teď?" Znovu si klekl přede mě a chytl mě za ruce. Chtěla jsem je vyškubnout, ale nešlo to, nedokázala jsem to.
"Mizuki řekni mi," začal klidně "kolik z tebe je Uchiha a kolik je Yamanaka?" Proč chce najednou něco takového vědět? K čemu mu to bude?
"Ber to, jak jen chceš. Buď patřím k oběma, a nebo nejsem ani jedna z vás, a ani jedna znich. Prostě jen mám Shinteshin a Rinnegan. Na co ti tohle je?"
"Takže, protože Shinteshin skoro nevyužíváš, tak se dá říct, že jsi spíš Uchiha." řekl bez jakéhokoliv náznaku, že by mi chtěl odpovědět. Já jen pokrčila rameny, sama vlastně nevím, kdo jsem spíš.
Pustil mé ruce a stoupl si.
"Chápu." zašeptal klidně. Stoupl si k oknu a připravil se k odchodu, ale ještě se hlavou otočil ke mně a silně vydechl.
"U tebe je to nejhorší." vypadlo z něj a vyskočil ven. Tenhle rozhovor byl celý vážně divný. A co je u mě nejhorší? Opravdu hodně přestávám chápat.

Další den:

Mise byla poměrně klidná. Šlo jenom o předávku dokumentů. Itachi byl celý den stejný jako doteď, prostě můj kapitán. Jako by včerejší noc neproběhla.
Zrovna s Narutem jdeme pro Sasukeho. Ten asi nějak věděl, že už jdeme, takže jsme ani nemuseli zvonit a vyběhl sám.
"Konečně jste tady." Zapištěl nadšeně. Všimla jsem si, že Naruto se dívá do okna zamnou. Během toho, co jsem se otáčela, abych viděla na co se dívá, se zeptal: "Nepůjde Itachi s námi?" Pohledem byl upřený na mě.
"Prý je unavený." odpověděl nafouknutě Sasuke.
Itachi se na mě jemně usmál a odešel. Najednou se usmívá? Co si mám vlastně myslet?
"Ta mise nebyla snadná, měl moc práce." Chytla jsem oba za ruce a přiklonila se k Sasukemu.
"Neboj se, brzy si čas najde." Sasuke už byl konečně šťastný a vyběhli jsme ke hřišti.
Kluci si začali hrát na skluzavce.
Napadá mě, dlouho jsem nemluvila se Shisuiem. Často je na jiných misích než my, snad ho brzy uvidím.
Najednou mi u nohou přistál míč.
"Pojď si hrát, ségra." Co bych pro ně neudělala.

Ani jsem si skoro nevšimla, už je dost pozdě. Náš dům je kousek od hřiště, proto jsem Naruta poslala samotného a řekla, že Sasukeho odvedu.
Dnes je nějaký divný večer. Mám nějaké divné tušení.
"Mizuki? Ty máš brášku ráda, že jo?" Tohle mě překvapilo, cítím, jak mi rudnou tváře.
"No já....jsme přátelé, to jo."
"Jo jasně." Zasmál se Sasuke a začal běhat okolo mě. Čím víc se blížíme k Uchihům, tím divnější mi to připadá. Jsme už opravdu kousek, když najednou; Rinnegan. Proč se aktivoval? Tohle je divné. Rychle jsem ho zase zrušila. Sasuke mě znovu chytl za ruku.
U domu mě objal a vběhl dovnitř.
Rinnegan, už zase. Ale proč by se mělo něco dít. I tak jsem potichu vešla dovnitř i s Rinneganem.
"Mikoto-san? Fugaku-san?" Žádná odpověď. To je divné.
"Sasuke? Itachi?" Ale taky nic. Tak dobrá.
"Kaguyo? Najdeš tu někde Sasukeho?"
"Je tady. Druhé dveře napravo, ale není tam sám."
"Kdo je sním?" Ptám se zatímco otevírám dveře. Nejdřív vidím Sasukeho stojícího zády ke dveřím.
"Itachi." odvětila smutně, během toho, co mi u hlavy přistál kunai.
"Co se to tu děje!?" vykřikla jsem. Najednou jsem si všimla, kde Itachi stojí. Pod ním leží dvě mrtvá těla. Všichni jsou mrtví.
Necítím nikoho živého v okolí. Podívala jsem se na Sasukeho. Stojí v slzách, ale nehýbe se. Je v genjutsu, to je jasné.
"Itachi, co se stalo. Co to děláš? Pusť ho?!" Sasuke se najednou svalil k zemi a brečel ještě víc, hned jsem si sedla k němu.
"Co kdybys radši držela hubu!?" Přistál vedle mě další kunai, tentokrát  trochu škrábl mou tvář. "Proč jsi sem vůbec chodila? Jakobych ti nic neřekl." vypadlo z Itachiho a vyběhl ven.
"Sasuke?" Sasuke se jenom zvedl a utekl ven.
"Zabiju ho!" zakřičel v chodbě. Vyřítila jsem se za ním.
Oba stáli naproti sobě.
"Proč bráško, proč jsi to udělal?" koktal Sasuke v slzách.
Itachi vypadá strašně slabě, slzy překrývaly jeho Mangekyou Sharingan.
Kde ho sehnal? Shisui? I jeho zabil?
"Nikdy něco takového nepochopíš, hloupý bratříčku. Teď žij v nenávisti a hlavně v nenávisti ke mně. A až budeš mít oči jako já, najdi mě." Už toho mám vážně tak akorát.
"Itachi, prober se už!" zakřičela jsem asi nejvíc naštvaně v životě. Itachi se jen otočil a začal utíkat po střeše.
"Sasuke, jdi k nám domů. Naruto ti otevře, nemusíš mu nic říkat, jen jdi."
"Ale já.."
"BĚŽ!!" Nechtěla jsem křičet, ale musela jsem. Když Sasuke začal utíkat pryč, vyběhla jsem za Itachim.
"Vrať se Uchiho Itachi!!" Mému Rinneganu jenom tak neuteče. Najdu ho všude. Najednou seskočil do uličky mezi domy, já hned za ním.

Itachi

Dobře vím, že je rychlá. Takže už jenom čekám, brzy tu bude. Proč se do toho musela připlést.
"Zbláznil ses?" zeptala se klidně, když stála za mnou. Otočil jsem se k ní čelem.
"Jak jsem řekl, musíš na mě zapomenout a odejdi. Tebe se to netýká."
"Poslyš, neptal ses náhodou na mě a klany? I já jsem Uchiha. Neměl bys zabít i mě?" Bez rozmyslu jsem vytáhl kunai, přimáčkl ji ke zdi a kunai držím u jejího krku. V jejích očích není ani špetka strachu.
Nemůžu.
Prostě nemůžu.
Z mých očí začaly samovolně stékat slzy. Mizuki přiložila svou ruku na mou tvář.
"V pořádku Itachi. Vím, že to nebylo tvoje rozhodnutí." Vytřeštil jsem na ni oči. Jak by mohla?
"Proč myslíš?" vykoktal jsem.
"Čtu v tobě, jako v knížce. Musel to být rozkaz, nebo tak něco. Proto mě klidně zabij." Celý roztřesený jsem upustil kunai, který s dopadem zacinkal a padl jsem do jejího náručí. Pevně mě sevřela.
"Omlouvám se. Nemohl jsem jinak, ale tebe nezabiju. Ty musíš žít. Musíš tady zůstat." Nadzvedla mou tvář, aby mi viděla do očí.
"Jestli odcházíš, Itachi, jdu s tebou. Nemůžeš mě tu nechat."
"Stala by ses kvůli mě nukeninem a šla někam, kde můžeš zemřít?"
Ten pohled je tak pevný, jakoby neznala strach.
"Zemřeli mi rodiče, i druzí rodiče, můj klan ani neznám. Itachi, potřebuju tě. Pokud by zemřít znamelo, že ty přežiješ, pak zemřu. Nukenin, nebo ne, ať půjdeš kamkoli, půjdu s tebou." Je to tak těžký, tak moc těžký. Dal jsem jí jemnou pusu na čelo.
"Chci, abys byla se mnou. Chci tě po svém boku, ale nejde to. Bude mě chtít zabít tolik lidí, i ty bys měla být jedna z nich. Musíš tady zůstat a starat se o Naruta, taky tě prosím, postarej se o Sasukeho. Jednou, až mě najde, to pochopí." Pomalu jsem se vzdálil a otočil se.
"Ne. Prosím, nechoď." Její hlas je tak zničený. Je mi to tak líto. Otočil jsem se na ni.
"Promiň, musím." řekl jsem a vyběhl po střechách. Neběžela za mnou. Pouze jsem za sebou uslyšel žalostný křik: "Itachi!!!"
Neotáčej se, ne Itachi, neotáčej se. Prostě běž dál.

Přidávám trošku dřív, protože je možné, že  další se zase zpozdí.😂 Všichni museli čekat, že se to stane. Omlouvám se všem krvácejícím srdíčkům, ale co naděláme. Samozřejmě se nebojte, že by to bylo naposledy, co se uvidí. Jen ti teď bude trochu jinak.