Síla Bohů

29. Osud

Dimenze Rokudō Sennina:

"Mizuki?"
"Keiko. Doufám, že jsi připravená se narodit."
"Víš Mizuki, Hagoromo (Rokudō Sennin) s tebou chce mluvit. Možná se vrátíš." Bylo mi jasné, že se mnou bude chtít mluvit, ale pochybuju, že mě nechá se vrátit.
"Dobře, jdeme." Spolu s Keiko jsme se vydali do scházecí místnosti. Hned, jak jsem vešla, se mi naskytl pohled na všechny bývalé i budoucí převtělení a v jejich čele stál on, náš 'otec', Ootsutsuki Hagoromo.
Keiko se postavila k ostatním a já zůstala sama přede všemi, jako bych byla u soudu, což tak trochu jsem.
"Kaguyo Mizuki, jsem poměrně zklamaný."
"Já vím, Hagoromo-sama. Nežila jsem správně." Hagoromo přikývl, ale povzbudivě se usmál.
"Původně jsi tak žila, ale to se změnilo. Je šlechetné, že jsi vše dělala kvůli tomu chlapci, zvlášť když on je Kuramův Jinchuuriki, ale za tímhle účelem jsi nechala zemřít jiného Jinchuuriki."
"Hodlám za to nést následky." odpověděla jsem pevně a klidně. Moji vrstevníci se na mě všichni dívali chápavě a lítostivě.
"Je tu ale ještě něco jiného." začal, ale nachvíli se odmlčel.
"Jsi v historii první převtělení, kdo porodil dítě, to nemůžu ignorovat." Zase udělal malou pomlku. Je to vlastně pravda, nikdo z nás nikdy neměl dítě.
"Vzdala ses života, abys zachránila život někoho jiného. A další věc, díky tomu jsi opět předala mou krev a krev mé matky, proto je možné, aby ses vrátila." Myslí to vážně? Můžu se vrátit? Už jsem chtěla něco říct, ale Hagoromo opět promluvil.
"Ale za tvé činy musí být nějaké následky, proto ti dám na výběr." Nikdo v síni skoro ani nedýchal, jak napjatí jsme byli.
"Buď se vrátíš jako převtělení, zůstane ti tvá moc, budeš opět chránit Jinchuuriki a budeš žít jako do teď, ale nebudeš smět žít tam, kde doteď. Budeš muset žít daleko od lidí, co jsi doteď znala i od svého dítěte. Nebo se vrátíš, budeš moci žít se svou rodinou a tam, kde doteď, ale přijdeš o svou moc. Budeš obyčejná kunoichi z klanu Kaguya s větrnou podstatou čakry a lékařskými schopnostmi, nebudeš moci mluvit s Bijuu, nebudeš vlastnit Rinnegan, ani Sharingan, ani Shinteshin no Jutsu a až doopravdy zemřeš, nevrátíš se sem a nebudeš se moci po pár stoletích znovu narodit, půjdeš do normálního světa mrtvých a nikoho z nás už neuvidíš. Volba je na tobě." Bez mé moci nebudu moc silná, budu vlastně začínat od znova. Posledních několik let jsem využívala jen schopnosti Rinneganu. Už nebudu moci mluvit se svými mrtvými rodiči a ani svého skutečného 'otce' už neuvidím. Když přijdu o moc, přijdu o svou skutečnou rodinu.
"Potřebuješ čas na rozmyšlenou?"
"Ne Hagoromo-sama, nepotřebuji."
"Takže, jak se rozhodneš?"
"Nemohla bych žít a vědět, že nemůžu být se svým synem. Je pravda, že vy jste moje skutečná rodina, ale to je můj syn taky."
"Chápu správně, že se vzdaváš své moci?" Podívala jsem se na Keiko, ve chvíli, kdy jsem v jejích očích zahlédla slzy, jsem ani já neudržela oči suché.
"Ano."
"Chceš tedy vlastně žít od začátku?"
"Ano." Teď se i Hagoromovi oči zaleskly, ale on je silný, nerozpláče se.
"Nemohu ti v tom bránit." Otočil se na Keiko.
"Ty se pomalu připrav na odchod." Poté se znovu podíval na mě.
"Kaguyo Mizuki, odebírám ti tvé schopnosti. Vrať se a žij, jako obyčejná kunoichi a starej se o svého syna." Hagoromo rozpažil ruce. Přešla jsem k němu a objala ho.
"Opatruj se, dcero má." Tyhle slova mě bodla, jako ostří.
"Sbohem, otče." Potom na mě naběhla Keiko.
"Chápu tě." řekla mi v slzách. Smutně jsem se usmála a vydala se k východu, nebo vlastně vchodu do světa lidí. Naposledy jsem se otočila na svou rodinu. Slzy nám všem stékaly po tvářích. Tohle místo a tihle lidé mi dávali domov tisíce let a tohle je naposledy, co je vidím. Ale musím odejít, kvůli Shisuimu musím.

Zpět ve světě lidí:

Cítím, že mě někdo nese.
Ano, je to Itachi, to poznám.
Ucítila jsem teplou tekutinu na tváři, slza, ale ne moje. Ztěžka otevírám oči, slzy patří Itachimu.
"Mizuki?" Zaslechla jsem Narutův tlumený hlas. Itachi se zastavil a podíval se do mých očí. Jeho pohled vypadal, jako by právě spatřil ducha.
"Co se..? Co to..? Mizuki?" Koktal ze sebe Itachi.
"Uzavřela jsem dohodu. Můžu žít, ale už nemám svojí moc, jsem jen průměrný ninja. A nikdy už je neuvidím."
"Vzdala ses rodiny?" zeptal se překvapeně Itachi.
"Teď jste moje rodina vy." Itachi okamžitě spojil naše rty, zatímco jeho oči pořád pouštěly slzy. Tenhle polibek byl naprosto jiný, než kdykoli, byla v něm skutečná láska. Zároveň, jako by se snažil, aby už nikdy o ten polibek nepřišel. A zároveň byl plný bolesti.
Potom, co jsme se odpojili ke mně přišel Naruto a dal mi pusu na tvář.
"Takhle už mě nestraš, ségra." Moje oči zase začaly slzet. Zase mě bere jako sestru.
"Mně to udělala už po druhý." Zasmál se jemně Itachi a já s ním.
"Kam to vlastně jdeme?"
Zeptala jsem se po chvíli.
"Když jsi zemřela, rozhodl jsem se vrátit do Konohy a dobrovolně jít do vězení. O Shisuie se zatím postará Naruto a Sasuke."
"Souhlasím." odpověděla jsem klidně.
Itachi mě pořád nesl.
Cestou jsme se pokoušeli vysvětlit Shisuimu, co se vlastně děje. Je malý, moc to nechápe.

Když jsme se začali blížit k bráně Konohy, stráž se k nám hned rozeběhla.
"Uklidněte se, nejsou nebezpeční, vzdávají se." Spustil hned Sasuke, proto se stráž pouze postavila vedle nás. Itachi mě postavil na zem. Kroky pro mě nejdřív byly složitější, ale po chvíli jsem si zvykla.
"A co je to za dítě?" zeptal se jeden z nich s pohledem upřeným na moji ruku, jak pevně svírá tu Shisuie.
"Ten patří jim. Já s Narutem za něj přebíráme zodpovědnost."

-

S Tsunade to netrvalo dlouho. Shisuie samozřejmě dala do prozatímní péče Narutovi a Sasukemu. Já a Itachi zatím nemáme stanovenou dobu trestu. Ale potom, co nás pustí smíme žít v Konoze.
Ve vězení budeme zároveň tajné síly pro případ nouze, protože jsme oba byli kapitáni Anbu.
Ale těžko říct, jestli se budeme moct vrátit do Anbu až máš pustí.

Strážci nás právě vedou do cel. Naruto a Sasuke jdou za námi.
Oba jsme je objali, potom jsme si klekli k Shisuimu.
"Poslouchej strýčky, brzy budeme zase spolu." řekla jsem a dala mu pusu na čelo. To samé udělal Itachi.
Každý jsme se postavil do své cely, které byly obě v rohu.
S pohledem upřeným do očí toho druhého jsme čekali, než se mříže zavřou. Díky tomu, že jsou cely v rohu, na sebe vidíme i rukou dosáhneme.
Usmála jsem se na Shisuie, který ubrečený držel Sasukeho a Narutovu ruku.
"Brzy zlato." Pošeptala jsem.

To jsem ale nevěděla, že 'brzy' jsou 3 roky v cele a další 3 roky s možností denních vycházek na 2 hodiny.

Takže tohle je oficiální konec mého příběhu o Mizuki.
Někdo z vás to možná bere jako happyend někdo jako pravý opak. Je jen na vás, jak si to přeberete.

Děkuju mockrát za všechny přečtení, votes a komentáře.
Musím říct, že ikdyž jsem často vůbec nevěděla, co s příběhem dál, i tak mě neskutečně bavil doufám, že vás taky.

Třeba se sejdeme u nějakého dalšího. 💕