Síla Bohů

6. Vzpomínky

Kushina

"Mamí, proč si pořád nic nepamatuje." zeptal se zklamaně Naruto.
"To nevím broučku, ale určitě si brzy vzpomene." Jenom smutně přikývl. Mizuki bývá celé dny ve svém pokoji a vychází jenom na jídlo. Asi se nás bojí. Je to opravdu těžký zvládat, ale budeme muset něco vymyslet, jestli ji chceme zpět.
Je tak hrozný ji slyšet, jak říká Minatovi Hokage-sama a mně Kushino-sama. Naše malá dceruška ani neví, kde je.
Zničehonic někdo zaklepal na dveře. Kdo by to teď mohl být?
Jdu pomalu ke dveřím, Naruto je hned vedle mě. Otevřu a nestačím se divit.
"Ahoj Itachi, vidím, že už jsi genin gratuluji." Ikdyž bylo jasné, jak je Itachi smutný, tak se pokusil usmát.
"Děkuji. Ale víte, jsem tu kvůli Mizuki."
"Jdeš jí předat čelenku, že?" Ani se mi nedokázal podívat do očí a jen přikývl. Musí to pro něj být také dost těžké. Vím, že má Mizuki moc rád.
"Tak běž, je ve svém pokoji." Usmál se a pomalu kráčel do jejího pokoje. Je mi jasné, jak se bojí tam vejít.
Tohle dokážeš Itachi.

Minato

"Hokage-sama? Omlouvám se, že vyrušuji." Je celkem těžký se neleknout členů Anbu, když se vždycky prostě objeví v kanceláři.
"V pořádku Kakashi, co potřebuješ?"
"U hlavní brány je vyslanec ze Skryté Hvězdné, chce s Vámi mluvit, ale odmítá vejít do vesnice." Proč tu je někdo z Hvězdné? A proč nechce do vesnice?
"Dobrá, u brány mám svůj kunai." Spolu s Kakashim jsme se přemístili k hlavní bráně. Stojí tu dva strážci brány a shinobi z Hvězdné.
"Dobrý den, omlouvám se za vyrušení, ale posílá mě Hoshikage-sama."
"Není problém. Jenom opravdu nechcete raději ke mně do kanceláře?" Po mé otázce trochu znejistěl a rozhlédl se po vesnici.
"Mám zakázáno vejít do vesnice, kde žije Mizuki-sama, vlastně kvůli ní tu jsem."
Kvůli Mizuki? A proč dodal -sama?
"Tak mluvte." pobídl jsem ho klidně.
Silně se nadechl a začal.
"Jistě víte o schopnostech Mizuki-sama. Musím Vás varovat, může být velmi nebezpečná. Proto Vás Hoshikage-sama žádá, zda byste ji nemohl opět předat Hvězdné vesnici, tam už se o ni postaráme." Taková drzost. Nikdy bych ji tam nevrátil, vím, co tam musela prožívat. A slovo postarat určitě znamená ji někde držet nebo dokonce zabít.
"Vyřiďte prosím Hoshikagemu, že malou Mizuki si necháme u nás v Konoze. Protože už nemá rodiče, já sám jsem za ní převzal zodpovědnost a dnes se stala geninem u nás ve vesnici. Vyřiďte, že děkuji za starost, ale my už se o ni postaráme."
Vypadal dost překvapeně.
"Ale, Hokage-sama....?"
"To stačí. Řekl jsem, co máte vyřídit. Teď už se prosím vraťte do své vesnice, já mám práci." Otočil jsem se a přemístil se zpět do kanceláře. Jak si vůbec může Hoshikage dovolit mě o to žádat. Té malé se povedlo utéct a já bych ji měl vrátit? To se nikdy nestane.

Mizuki

Vím, že se těch lidí bát nemusím, ale i tak mi není moc příjemný být s nimi. Tady v pokoji je mi tak nějak líp. Najednou někdo zaklepal na dveře. Pomalu otevírám. Co ten tady dělá?
"Itachi? Co tu děláš?" Pustila jsem ho dovnitř do pokoje. Koukám, že má čelenku, to znamená, že je genin, takže asi má i mou čelenku.
"Mizuki-chan, jdu zrovna ze zkoušky. A tvůj táta...teda, Hokage ti posílá tohle." Z kapsi pomalu vytahuje čelenku. Svůj pohled na ni okamžitě namířím.

'Kdopak jsi, maličká?'
'Jmenuji se Mizuki.'
.
.
'My se o ni klidně postaráme.'
'Odlož svou čelenku, Mizuki, od teď patříš do Konohy.'
.
.
Ten chlapec je zvláštní, ale vypadá mile.
'Nastoupíš semnou na akademii, Mizuki-san?'
.
.
'Nechceme nahradit tvé rodiče, ale můžeme se pokusit zacelit tu díru ve tvém srdíčku.' Okamžitě jsem ji objala. Mám rodinu, zase mám rodinu.
.
.
'Mizuki, budeš mít bratříčka.'
.
.
Mizuki-chan, to není fér, jasně, že jsi silnější, když už jsi něco studovala.' Jen kdybys věděl, že už teď jsi skoro silnější.
.
.
'Kuramo, nech se zapečetit prosím.' Konečně jsem v něm zahlédla jeho skutečného.
Neboj bráško, budu tě vždycky chránit.
.
.

Všechno se vracelo jako film. Vzpomínky pocity, jakobych snila. Snažili se tak dlouho mi vrátit vzpomínky, ukazovali fotky, připomínali situace a nic. Kdo by řekl, že stačí jedna stříbra čelenka?
"Itachi-kun?" Podíval se na mě se strachem v očích.
"Vzpomněla jsem si."
"Cože?" Jeho pohled je teď k nezaplacení.
"Vím všechno, pamatuju si to." Itachi mě okamžitě objal. Proč to dělá? Tohle je divný. Odtáhli jsme se od sebe, popadla jsem svou čelenku a uvázala si ji.
"Jdeme! Musím vidět rodinu." vykřikla jsem během toho, co jsem chytla jeho ruku a běžela ze dveří pokoje. Dole v kuchyni sedí mamka s Narutem.
Naruta jsem zvedla do vzduchu a objala ho.
"Bráško! Mami! Už všechno vím." Usmívala jsem se jako sluníčko.
"Vážně? Jak?" zeptala se mamka mezi objetím. Otočila jsem se na Itachiho, který stál zamnou.
"To Itachi, to jen díky němu." Mamka se k němu hned rozeběhla a dala mu pusu na tvář. Itachi se zakřenil, jako by snědl něco fakt nechutnýho.
"Musíme to říct taťkovi." Zase jsem to vykřikla během toho, co jsem chytla Itachiho a vyběhla spolu sním z domu.
"Mizuki-chan, nežeň se tolik." Směje se Itachi.
"To jinak nejde, mám hroznou radost." Neodpověděl jenom se pořád usmíval a přidal na tempu.
Chtěla jsem běžet přímo do tátovi kanceláře, ale dva strážci mě zastavili.
"Promiň Mizuki, teď nemůžeš dovnitř." Zrovna teď? To jako vážně?
"Ale tohle je důležitý." Soucitně se na mě podívali.
"To jistě, ale teď má Hokage-sama napilno." Itachi mě zatáhl za ruku.
"Co to děláš Itachi-kun? Musím dovnitř."
"Já vím, taky, že jdeme dovnitř."  Vytáhl mě ven a vyskočil přímo na střechu věže. Bez rozmyslu skáču za ním. Měla jsem trochu strach, že i přede dveřmi někdo bude, ale naštěstí nebyl. S Itachim jsme se přiřítili rovnou do kanceláře, ale hned jsem toho litovala.
Toho chlapa poznám všude. Byl to jeden z rádců mého táty, podle klobouku je z něj teď Hoshikage.
"Mizuki? Itachi? Co tady děláte?!" Spustil se strachem táta. Nezmohla jsem se na jediné slovo, dokázala jsem jen vztekle zírat na toho chlapa.
"Mizuki-sama, rád Vás zase vidím. Zrovna o Vás mluvíme." O mně? Co by mi tak mohli chtít? Když nikdo nic neříkal, pokračoval on.
"Vracíte se zpět k nám."
"Tati? To vážně?" Když jsem Minata oslovila tati, všechny to dost překvapilo, ale především Minata samotného.
Povzbudivě se usmál.
"Neboj se Mizuki, nic takového."
"Na to nemáte právo, patří nám." Než stihl táta reagovat, vykřikla jsem já.
"Nejsem ničí majetek! Zabil jste mi rodiče, to vy nemáte žádný právo po mně chtít, abych se vrátila. Čtvrtý a jeho žena se o mě starají, jsem už ninja z Listové." Oba dva se na mě usmáli, ale každý jinak. Táta se usmál mile a potěšeně, ale on spíš výsměšně.
"Je drzost odsuzovat mě za takový čin. Navíc o tomhle ty nerozhoduješ."
"Ale já o tom rozhoduju," začal táta a postavil se, "za Mizuki ručím já. Takže se vší úctou Hoshikage, opusťte prosím mou vesnici." Takhle naštvaného jsem tátu ještě neviděla. Hoshikage, jak mně je nepříjemný mu tak říkat, se tvářil dost dotčeně.
"Dobrá tedy Hokage, nechávám to na Vás." Spolu se svými strážci se otočil a začal vycházet z kanceláře. U mě ale ještě zpomalil. Sehnul se ke mně a zašeptal: "Jednou mi zase budeš patřit, a pak tě zabiju." Potom už jen odešel, ty slova aktivovaly můj Rinnegan. Když se zabouchly dveře, podívala jsem se na tátu a Rinnegan zrušila. Táta silně vydechl.
"Promiň tati, nechtěli jsme dělat problémy."
"Neomlouvej se Mizuki, není to vaše chyba. Co byste rádi?" Konečně jsme se s Itachim oba usmáli.
"Hokage-sama, máme pro Vás skvělou novinu." Táta vypadá velmi natěšeně.
"Itachi, říkal jsem ti, že v soukromí mi můžeš říkat Minato a prosím, mluvte už." Chytla jsem Itachiho za ruku.
"Tati, díky Itachimu jsem si na všechno vzpomněla." Táta přešel před nás a klekl si.
"Opravdu?" Je vidět i slyšet, jak nadšený je.
"Vážně tati." Usmála jsem se.
"Jsem moc rád, maličká." řekl a objal mě i Itachiho.
"Zítra už budete spolu se Shisuiem fungovat jako tým 2 pod vedením mistra Yūki." S úsměvem jsme s Itachim vyběhli z kanceláře.
"Honem Mizuki-chan, jdeme za Shisuiem." Skvělej nápad.

Tak si konečně vzpomněla. Všichni šťastní. Jinak, chvalně jsem použila tým 2 a Yūki-senseie jako ve skutečnosti, ale rozdílem je, že u mě bude Yūki-sensei žena.
Každopádně užijte si zbytek příběhu. Děkuju za přízeň.