Síla Bohů

3. Pečeť

Po devíti měsících:
Mizuki

Je to jakoby se moje a Itachiho rodiče nějak domluvili. Nedávno paní Mikoto taky porodila synka. Myslím, že Itachi říkal, že se jmenuje Sasuke. Ikdyž je to miminko, je vážně podobnej Itachimu, jenom má vlasy černé jako havran.
Pochopila jsem za tu dobu spoustu věcí. Například to, že Kushina má v sobě Kuramu. Porod pro ni, jakožto pro Jinchuuriki, bude složitý. Hlavně se musí udržet její pečeť, jestli Kurama vystoupí, Kushina může zemřít.
Přesně, neříkám Kyuubi, všem Bijuu říkám jménem a mám k tomu důvod.

"Mizuki, chci abys zůstala doma." Znova tyhle slova. Naposledy, když jsem je poslechla, zemřel mi táta.
"Ne tati, půjdu s vámi."
Mamka mě chytla za ruku a usmála se.
"Vím, že jsi silná, ale je to nebezpečné. Jestli ta zrůda ve mně bude běsnit a vystoupí ze mě, všichni budete v nebezpečí." Zrůda? Ona o něm řekla, že je to zrůda? Zaťala jsem pěsti.
"Nemluv takhle o Kuramovi." přecedila jsem přes zuby.
"O kom?" Podivil se táta.
"O Kyuubim přeci, má jméno. Všichni Bijuu ho mají. Nejsou to zrůdy, nebo alespoň nebyly." Dívají se na mě, jakobych úplně zešílela.
"Jak něco takového můžeš vědět?" zeptala se mamka.
"Tohle je asi poslední věc, kterou o mně nevíte." Pečlivě mě poslouchají, aby jim ani slovíčko neuteklo.
"My všichni, co jsme, nebo jednou máme být Kaguyino znovuzrození jsme žili už za Senina šesti cest, jo on není jenom legenda."
"O čem to mluvíš, Mizuki?" řekl nechápavě táta. Já vím, je to zamotaný.
"Prostě žijeme už od pradávna, všichni čekají, až ten, co žije zemře, aby se mohl narodit další. Kdysi, když Senin šesti cest rozdělil Juubiho do devíti Bijuu, byli jsme u toho. Bijuu byli v té době, jako miminka, vystrašení a bezbranní. Obzvlášť Kurama. Měl Senina velmi rád, všichni Bijuu byli opravdový zlatíčka, ale Kurama byl ten nejhodnější." Najednou mi do toho skočila mamka.
"Mluvíš hlouposti Mizuki. Ikdyby byla pravda, žes v té době žila, Kyuubi je ztělesněním zla."
"To není pravda!" vykřikla jsem, ikdyž nechtěně. Hned jsem se zase uklidnila.
"Kurama, měl všechny rád, a byl moc hodný. Ale lidi, to lidi z nich udělali monstra. Jenom kvůli síle v nich viděli zlo, ubližovali jim a báli se jich. Proto jsou takoví, jenom proto. A Kurama to odnesl nejvíc, byl tak hodný a důvěřivý, ale bohužel i nejsilnější, proto se k němu chovali nejhůř, proto tomu nejvíc podlehl. Myslete si co chcete, ale já je znám jako hodňoučký miminka." Šok v jejich tvářích byl ohromný. Nevěděli, co říct. Ani se nedivím, tohle bych asi nečekala.
"Věřím ti Mizuki, ale protože teď je všechno jinak, je jasné, že máme strach." pronesl táta. Jenom jsem přikývla.
"Ale dobře teda, půjdeš s námi." Dodal k tomu všemu. Mamka s tím nesouhlasila, ale to už je jedno. Hlavní je, že tam půjdu.
"Mysli na Itachiho broučku, potřebuje tě." Mamka celkem ví, jak na mě.
"Já budu v pořádku, ale už nikdy nenechám svoje rodiče někam jít beze mě." Jasně pochopili, proč to říkám. Taky jim došlo, že už to nemá cenu. Mám svoji hlavu.

Míříme do Uzumaki úkrytu za vesnicí. Jde s námi ještě manželka Třetího, aby pomohla s porodem. Máme všichni celkem strach, nemám ani představu o tom, co se může stát.
Mamka si lehla na nějaký stůl, táta už začal hlídat pečeť a žena Třetího se připravila ke konci stolu.
Mamka křičí bolestí, držím ji za ruku a snažím se ji co nejvíc uklidnit.
Najednou je slyšet dětský pláč. Táta i já jsme se podívali na ženu Třetího, která drží malé blonďaté miminko. Je dost podobný taťkovi.
Táta si ho vzal do ruky.
"Podívej Kushino, náš syn." Mamka se usmála a slzy jí začaly stékat po tvářích.
"Nádherný pohled." ozvalo se za námi. Stojí tam nějaký muž s maskou. Jasně jsem si všimla Sharinganu. Udělal pár pečetí a mamka zakřičela bolestí, její pečeť se uvolnila.
"Děkuju, za Kyuubiho." řekl a zmizel.
"Mami? Jsi v pořádku?" Jak je možné, že žije? Je to opravdu hrdinka, nikdo nikdy nepřežil výstup Bijuu z těla. Taťka položil brášku vedle mamky.
"Hlídej Naruta, já to jdu vyřešit." Nestihla jsem ani zareagovat a táta zmizel. Sakra, musím mu jít pomoct.
Najednou se mi aktivoval Rinnegan.
"Mami musíme odsud, rychle." Mamka si všimla Rinneganu, takže jí došlo, že vážně musíme.
Ještě že jsme to udělali. Hned jak jsme vyběhli Kurama zničil úkryt. Ovládá ho ten s maskou a táta stojí naproti němu.
"Tati?!" Vystrašeně se na nás podíval.
"Kaguya Mizuki, jaká čest. Bohužel se nezdržím, nechám to na něm." Při posledních slovech ukázal na Kuramu, který ničil vesnici, hned potom zmizel. Tátovi se povedlo Kuramu nalákat k nám.
"Kushino, musíme ho zapečetit."
"Minato, nechceš snad?" Chtějí ho zapečetit do Naruta, to je jasný.
"Půlku zapečetím do sebe a půlku do Naruta."
"Tati, to je riskantní." Minato se na mě podíval, jakoby se nic nedělo.
"Není jiná možnost." Mamka není nadšená, že Naruto bude mít Kuramu v sobě, ví co to obnáší. I já to vím, je mi líto, že ho bude muset mít už teď.
"Kushino!! Čtvrtý!! Chcete mě zase zapečetit?! A do batolete?! Nikdy!!" Kurama vztekle řve. Vůbec bych ho nepoznala. Táta už stihl zapečetit půlku Kuramovi síly do sebe. O to víc se Kurama naštval.
Mámě i tátovi už dost ublížil. Já vůbec nevím, co mám dělat. Můj Rinnegan je aktivní, ale není to moc platný.
"Za to zaplatíte!" Kurama se rozmáchl svou tlapou směrem k mému bráškovi, určitě by se před něj rodiče postavili, vidím to jako předtuchu. Zavřela jsem oči.
"Kuramo! Prosím přestaň!" zavolala jsem a otevřela oči. Jeho tlapa zůstala ve vzduchu přímo nademnou.
On....chtěl zabít....mě?
"Mi-mizuki? Jsi to ty?" Celý se uklidnil, vypadal trochu jako dřív.
"Ano Kuramo, co to do tebe vjelo?"
"Nebyl...nebyl jsem to já. On mě ovládal. Ale ty.... tvůj Rinnegan, máš větší sílu než on. Ten Rinnegan sám změnil směr mého úderu." Ikdyž nevědomě, použila jsem až moc svojí síly.
"Moje maličká Mizuki, pomohla jsem ti uklidnit Kuramu, ale bylo to moc síly, jednou ti to přivodí následky."
"Jaké Kaguyo? A kdy?"
"Do dvou let. Budeš mít občas bolesti, možná výpadky paměti. Léčit tě budu moci jen já, vnitřně."
"Dobře." No, to není zrovna dobrá zpráva, ale hlavně, že jsou všichni v pořádku.
Kurama už ani nestál, ležel předemnou s hlavou skloněnou ke mně.
"Vím, jak jsi trpěl, ale s tímhle musíš přestat. Nech se zapečetit, prosím." Rinnegan už nebyl aktivní, proto se mi mohl zahledět do očí, tak jako kdysi.
"Nevěřil jsem, že ještě někdy uvidím tyhle smaragdové oči. Poslyš Mizuki, nechám se zapečetit do toho škvrněte, ale kvůli tomu, jak se ke mně lidi chovali, jsem prostě zlej, a budu. Přísahám, že ten kluk to nebude mít snadný." Ani nevím proč, ale donutilo mě to se usmát. Přiložila jsem svou malou dětskou ruku na jeho obří tlapu a zašeptala: "Já vím, je mi to líto, a děkuju." Bez dalších slov ho Minato zapečetil do Naruta.
Kushina mě okamžitě objala.
"Máš na něj tak velký vliv. Zachránila jsi nám život, taky život svého bratra. Děkuju Mizuki." Hned potom se k objetí přidal i táta.
"Pro rodinu bych udělala všechno." Po svých slovech jsem se podívala na brášku. Jenom bezstarostně leží. Ať se stane cokoli, tebe budu chránit bráško.
To slibuju.

Omlouvám se za skoky v čase, a předem oznamuju, že jich ještě pár bude, tak jen abyste s tím počítali.  Trošku velká změna od originálu co? Ale tak alespoň tady Naruto zažije rodiče. Děkuju za podporu.