Síla Bohů

22. První mise

Mizuki

Probudila jsem se s pocitem, že se hned budu muset dívat na něj. Naštěstí tam už nebyl. Proto jsem klidně vstala z postele, ale hned mnou projela bolest a zase jsem si sedla.
Jak mám jít na misi, když nemůžu skoro chodit?
Fajn Mizuki, vzchop se.
Pomalu jsem se postavila a vyšla do koupelny. Každým krokem to bolelo o trochu míň.
Přešla jsem k zrcadlu a dost jsem se lekla. Napuchlé oči, kruhy pod očima a vůbec jsem jako by mě přejel valník.
No, co už. Zkusila jsem se sebou něco udělat a vyšla jsem z pokoje.
Doufám, že to ostatní nevědí. Nechci to poslouchat a bojím se, co by udělal Hidan nebo Deidara.

V hlavní síni stál Pein s Konan, Kisame, Hidan, ta divná černobílá kytka, Tobi a samozřejmě Itachi. Všichni až na Itachiho mě přivítali, nedivím se. Pohled má upřený na zem a občas na mě zvedne oči, ale pak se zase odvrátí.
"Než rozdám mise, po dokončení se nevracejte sem, ale do hlavního úkrytu v Zemi Řek." Všichni přikývli.
"Kisame, Itachi, Mizuki, pojďte ke mně." oslovil nás Pein. Pomalu jsme přišli k němu. Stojím uprostřed mezi Kisamem a Itachim, proto jsem se posunula trochu blíž ke Kisamemu.
Konan to viděla a očima se mě zeptala, co se děje. Zakroutila jsem hlavou a pozornost věnovala Peinovi.
"Půjdete do Vesnice Ukryté v Údolí v Zemi Řek. V chrámu mají svitek s údaji o Juubim, vemte ten svitek a běžte do úkrytu." Přikývli jsme a odešli z úkrytu.
O Juubim? Asi ho vážně chtějí oživit, ale co Naruto? Nesmí se mu nic stát.

Dneska je opravdu krásně, skoro mě mrzí, že dneska už jdu na misi.

"Hele, vy dva spolu nemluvíte, nebo co?" Naboural to krásné ticho Kisame. Pohledem jsem střelila na Itachiho, který se přeze mě díval na Kisameho.
"Není důvod mluvit." Odvětil v klidu.
"To teda bude zábavná mise." Doplnil Kisame sarkasticky. Nemám důvod se sním bavit, ale na něco se ho zeptat chci. Napojila jsem se na jeho mysl.

"Ví o tom?"
Trochu sebou cukl a podíval se na mě, nojo, moc neví o tom, že tohle umím. Uklidnil se a zkusil odpovědět.

"Ne neví. Nikdo z nich to neví a vědět nebude. Jak ses tohle naučila?"
"Trénovala jsem." Podívala jsem se na něj a on se usmál.
"Jak se cítíš?"
"Najednou se zajímáš o moje pocity?"
I v myšlenkách umím znít dost naštvaně. Neměla jsem chuť ho poslouchat, proto jsem ho odpojila. Když na to přišel zastavil se a já s Kisamem jsme se na něj otočili.
"Co ti je Itachi?" zeptal se zmateně Kisame.
"Kisame, jdi napřed prosím. Chci s Mizuki mluvit."
"Fajn." Pokrčil rameny a pokračoval. Chtěla jsem jít taky, nechci s ním mluvit, ale chytl mě za zápěstí a otočil k sobě.
"Co chceš?" zeptala jsem se bez emocí.
"Vždycky jsem se zajímal o tvoje pocity."
Opravdu od srdce jsem se zasmála.
"Kdysi možná, ale od doby, co jsem tady mě nenávidíš a včera ti na mně opravdu nezáleželo."
Skoro jsem křičela, jak naštvaná jsem byla.
Itachi měl v očích lítost...divný.
"Už nevím, jak tě odsud dostat. Možná jsem to přehnal, ale víš co? Je mi to jedno. Budu v tom klidně pokračovat, zařídím ti tady peklo na zemi, jenom abys odešla."
Jeho lítost se zase změnila ve vztek.
"Proč furt chceš, abych odešla?"
Hodil na mě úplně lhostejný pohled, otočil se a začal odcházet. Vyběhla jsem k němu a chytla ho za zápěstí.
"Itachi. Proč?" Řeka jsem docela naštvaně.
"Tohle není místo pro tebe. "
To je vážně všechno, co mi k tomu řekne? No fajn.
Vyšla jsem svižnou chůzí za Kisamem, který odpočíval na kameni.
"Vám to ale trvá." zasmál se pro sebe.
"Promiň, to ten vzadu." Ukázala jsem palcem za sebe.
"Tss." Odfrkl naštvaně Itachi. Pokračovali jsme teda do Země Řek.

Stojíme kousek od chrámu. Vypadá to, že tam chtějí jenom tak přijít.
"Žádná strategie?" zeptala jsem se. Oba se trošku zasmáli.
"Tady není potřeba, prostě porazíme pár strážců a jdeme." Odpověděl Kisame. To je šílený, ale dobře.
Vešli jsme před vchod, kde si nás hned všimli dva strážci.
"A-akatsuki?" Chytří hoši.
"Být váma jdu z cesty a nechám nás projít." řekl jim v klidu Itachi.
"Nikdy!" vykřikli a připravili se.
Itachi s drobným 'fajn' vběhl k jednomu a hned ho zabil. Je tak rychlý, to je vážně něco.
Zevnitř přiběhli další čtyři. Itachi se vrátil k nám. Dva se na nás rozeběhli a já je pomocí Tendō odhodila pryč. Ostatní to nechápali, ale přesto se na nás rozeběhli.
"Mizuki, Fūton." zakřičel Itachi. Okamžitě jsem spojila podtlakovou střelu s jeho ohnivou koulí, vyšlo to skvěle, takže jsme dva trochu sežehli, že se nemohli zvednout.
"Kdy jste tohle stihli natrénovat?" Divil se Kisame.
"Jako děti jsme spolu trénovali." Odvětil Itachi, jako by nic. Ikdyž jsou v přesile, jde nám to celkem dobře.
"Mizuki, pozor!!" Uslyšela jsem Itachiho hlas, ale bylo pozdě. Zezadu mě něco zasáhlo a vidím jenom tmu.

Itachi

Mizuki spadla na zem. Jak je možné, že si ho nevšimla? To má rozbitej Rinnegan, nebo co?
S Kisamem jsme to nějak zvládli sami. On vběhl do chrámu pro svitek a já vzal Mizuki do náručí a utekl do lesa, kam zanedlouho doběhl i Kisame.
"Notak Mizuki, prober se." Jemně jsem s ní zatřásl, ale nic.
"Mizuki!" Tresl jsem silněji, ale pořád nic. Snažil jsem se zahnat slzy, co mi vběhly do očí. Takhle mě Kisame nesmí vidět.
"Itachi, vezmeme ji do úkrytu, tam ji probereme." Přikývl jsem a vzal ji do náručí.
"Prosím Mizuki, probuď se." zašeptal jsem.

"Takže ti na ní záleží, co?" zeptal se po chvíli Kisame. Podíval jsem se na její bledou tvář, vypadá tak klidně, jako by jenom spala. Je docela roztomilá, hlavně ty její znamínka nad očima.
"Možná." odpovídám bez emocí.

První mise a hned se to pokazí, nojo to bych asi nebyla já, kdyby se něco nestalo. Prosím vás o názory a klidně připomínky. Díky moc.