Síla Bohů

17. Rozhodnutí

Mizuki

Můžu to vůbec udělat? Oni si to přeci nezaslouží.
Stojí to vůbec za to? Ztratím už úplně všechno, ale i tak si myslím, že bych měla.
"Mizuki, od chvíle, co ses vrátila z té mise jsi nějaká divná." diví se Sasuke. Sedíme spolu na zahradě, ikdyž jsme měli jít trénovat. Co mu na to mám říct? Bylo to předevčírem, už jsem se dost prospala, takže na únavu to svést nemůžu.
"To nic Sasuke. Asi jsem ještě trochu v šoku, že jsme byli tak blízko Akatsuki." Chápavě přikývl.
"Viděla jsi ho?"
"Ne" vypadlo že mě rychleji než bych chtěla. Nesmím mu nic říct.
"Půjdu se projít, Sasuke." Jemně se usmál a odešel dovnitř. Musím být chvíli sama.
Uličky Konohy v noci působí klidně, ale i vážně děsivě. Nikde nikdo není.
"Věděl jsem, že tvůj bratranec na tohle nemá."
Ještě než jsem se otočila, jsem odhodila několik shurikenů, ale opravdu ladně jim uhnul.
"Nechci s tebou bojovat. Tvým očím se nevyrovnám." Jestli si jde pro Sasukeho, tak musí počítat s bojem.
"Tak co chceš?" zeptala jsem se klidně.
"Nemáš žádný důvod, abys chránila Sasukeho-kun. Dej mi ho a nikdo nepřijde k úhoně, to slibuju."
"Sasukeho budu chránit i vlastním životem." Vypadá překvapeně, ale moc najevo to nedává.
"Proč? Proč dodržuješ slib, který jsi dala Itachimu-kun, když on tě nechal samotnou." Možná má pravdu, ale to je jedno.
"Nezajímá mě, co udělal, nebo neudělal. Sasukeho nedostaneš." Trochu se začal smát.
"No uvidíme." dodal a zmizel. Nikdy jsem neměla možnost s ním takhle mluvit a jsem ráda. Stačilo to jednou a už ho nenávidím. Normálně bych se hned pro jistotu rozeběhla domu, ale jsem napojená na Sasukeho Sharingan. Kdyby se něco dělo, ucítím to.
Co bych teda měla udělat? Obě moje maminky mi k Itachimu řekly to samé a já se toho stejně nedržela.
Jak mám zničit Zvučnou, když se starám o ty dva a jsem ninja z Konohy?
Jak mám chránit Sasukeho před Orochimarem a Naruta před Kuramou, když skoro nezvládnu chránit ani sama sebe? Možná bude lepší je nechat. Možná jim bude líp.
Nevím, co mám dělat. Ale vím, s kým teď musím mluvit. Taky už jsem na místě.
"Kapitáne Mizuki, co vás přivádí v tuhle hodinu?" zeptal se jeden ze  strážců úkrytu.
"Mohu ke hrobu Čtvrtého?"
"Samozřejmě." Strážci otevřeli bránu a uvolnili mi cestu.
Ráda bych si promluvila i s Kushinou, ale manželky Hokagů jsou v jiné místnosti, proto jdu jen za Minatem.

Po přiložení rukou na rakev se předemnou objevil.
"Mizuki?"
"Tati, nevím, co mám dělat." Vypadá ustaraně, přesně jak by otec měl vypadat. Přistoupil ke mně a položil svou ruku na mé rameno.
"Co se děje, maličká. Ikdyž, maličká už nejsi." Usmál se pro sebe.
"Ani nevím, kde začít."
"Tak se budu ptát. Itachi musel odejít z vesnice a ty jsi kapitán Anbu, že?"
"Jak to víš?"
To snad mohou mrtví vše sledovat?
"Jako bývalý Hokage můžu občas sledovat dění ve vesnici a hlavně své děti." Takže dokud jsem ve vesnici tak ví, co se děje, to se dalo čekat.
"Dobře vím, proč jsi tu Mizuki, ale ani já ti nedokážu pomoct, ikdyž bych moc rád." Myslela jsem, že by mohl, často musel dělat těžká rozhodnutí.
"Ale něco ti povím, Mizuki, až zjistíš, co je cílem Akatsuki, bude ti asi jasné, co dělat. Já ti to, ale říct nemůžu, samotného mě to bolí."
"Co je cíl Akatsuki?" Minato se ke mně otočil zády.
"Nenuť mě ti to říkat, dozvíš se to. Už běž, musíš odpočívat." Přešla jsem před něj a on mě objal. Pořád jsem to ještě nedovedla k dokonalosti, sice už se mrtvých můžu dotknout, ale necítím je.
Beze slova jsem nás odpojila.

Vycházím z úkrytu absolutně bez života. Nemám žádný výraz a vypadám, že brzy zemřu.
"Jste v pořádku, kapitáne?" Ani jsem se na ně nepodívala a jenom jsem přikývla.
Jdu pomalu domů. Něco mě ale donutilo se podívat na skálu s vytesanými obličeji Kagů, k tomu se aktivoval Rinnegan. Dobře vím, že tam je. Chce, abych za ním šla. Ani vteřinu jsem neotálela a vyběhla jsem na skálu. Stojí přímo předemnou, v té tmě není skoro vidět, jenom jeho rudý Sharingan vypadá, jako by svítil.
"Co tu chceš, Itachi?" Snažila jsem se mluvit klidně a mile, ale jeho přítomnost mě stejně vždycky rozhodí.
"Chtěl jsem se podívat na vesnici, na brášku....a na tebe."
"To ti nevěřím." Pravdou je, že se moc snažím mu nevěřit, ale sama se k tomu nemůžu donutit.
Přišel ke mně, snad ani metr není mezi námi. Svůj sharingan vypnul a já Rinnegan taky. Konečně zase můžu vidět ty černé oči, jsou temné, ale taky plné bolesti.
"Ať už mi důvody věříš, nebo ne, tak mi věř, že až se ve vesnici uvidíme znovu, nebudeš z toho nadšená." začal, chytl mě za tvář a naklonil se k mému uchu. Celá jsem zthula, moje srdce se rozbušilo.
"Vlastně, příště nebudeš vůbec ráda. Možná spolu budeme muset i bojovat." Když se odtáhl, měl zase Sharingan. Poznal, že chci vědět, co tím myslí.
"Půjde o misi v Akatsuki."
"Co plánujete?" Začal se ode mě pomalu vzdalovat.
"Víš, naším cílem jsou Jinchuuriki, sbíráme je. Pokud jde o tebe, tvoje síla je něco, co stojí proti nám. Buď zemřeš, nebo tě využijeme." řekl a zmizel. Při konci věty nedokázal zakrýt smutek. Je mi jedno, co udělají se mnou, ale Naruto? Nedostanou ho, to nikdy. Takový Itachi není, nebo spíš nebyl. Nedovolím jim to.

Když jsem přišla domů, oba dva už spali. Není to dlouho, co jsou kluci geninové a už jsou v nebezpečí. Sasukeho chce nějaký Orochimaru, který mu nabídne sílu, ale jenom ho využije.
Naruta chce Akatsuki, aby použili Bijuu. To znamená, že i malý Gaara z Písečné je v nebezpečí.
Co bych teď měla dělat?
Vlastně vím, co dělat.
Přesně jak řekl Minato, dozvěděla jsem se to a už je mi to jasné. Nemůžu to takhle nechat.
Naruto, Sasuke, je mi to opravdu líto, ale bude to, to nejlepší.
Budete ve větším bezpečí.

Takže Itachi to zase pokazil, co?
Co si myslíte, že chce Mizuki udělat? No, to se brzy dozvíte.