Síla Bohů

7. Tým 2

Mizuki

"Dobré ráno Mizuki, jak se těšíš na první misi?" Ta mamka, hned musí začít s nějakýma otázkáma.
"Dobré, moc se těším. Kde je táta?"
"Musel hned do práce, aby stihl naplánovat a rozdat mise." Chápavě jsem přikývla.
"Taky už chci být ninja." vyblekotal Naruto s plnou pusou.
"Brzy budeš bráško, neboj se." Usmál se a přikývl.
"Jednou budu Hokage. Tak, jako táta." To máš docela velké cíle bráško.
S mamkou jsme se usmály.
"Určitě budeš Naruto." odpověděla jsem.
Ozval se zvonek a mamka vesele poskakovala ke dveřím, u toho si prozpěvovala: "To bude Itachi." Samozřejmě, že byl.
"Ahoj Itachi, Mizuki ještě snídá, nedáš si čaj?" ozvalo se ze dveří.
"Máme dost času, takže velmi rád." řekl ten roztomilý hlásek a objevil se v obýváku. Naruto okamžitě vystřelil ze židle, aby mohl Itachiho obejmout.
Potom si Itachi přisedl vedle mě, kde už na něj čekal šálek čaje.
"Ahoj Mizuki-chan, jsi připravená?"
Podívala jsem se mu odhodlaně do očí.
"Já vždycky, spíš jestli jsi ty." popíchla jsem ho trochu. Trochu dotknutě se zasmál a dodal: "Samozřejmě." Ještě, aby ne. Ten kluk byl připravený už od narození.
Konečně jsme dosnídali a vyrazili jsme. Před sídlem klanu Uchiha na nás čekal Shisui.
"No konečně." Hezký pozdrav Shisui, vážně.
"Jsme tu akorát." odvětil Itachi. Společně jsme vyšli k věži Hokageho.
"Mizuki-san, moc kde se ještě neměli šanci poznat, ale stejně si myslím, že jako tým si budeme skvěle rozumět."
"Taky si myslím, Shisui-kun." odpověděla jsem s tím nejupřímnějším úsměvem.
U věže Hokageho stála Yūki-sensei. Je vážně krásná. Vysoká s dlouhými světle hnědými vlasy zapletenými do copu, který má přehozený přes rameno. Dále ji zdobí tmavě modré oči.
"Uchihové Itachi a Shihui a Kaguya Mizuki, nemýlím se?" pronesla jemným a vyrovnaným hlasem doplněným vřelým úsměvem.
"Jo, to jsme my." odpověděl nadšeně Shisui.
"Výborně. Já jsem Yūki, váš kapitán. Až se od Hokageho dozvíme misi, trochu se seznámíme." Přikývli jsme a vydali se do kanceláře.
"Tým 2, vítejte." Všichni jsme se uklonili.
"Děkujeme, Hokage-sama." odvětila Yūki- sensei.
"Pokud jde o vaší misi," začal Táta, "půjdete do vesnice Horkých pramenů. Měli tam teď menší problém a je potřeba jim pomoci s úklidem. Ale buďte opatrní, půjdete kolem Zvučné." Úklid? My vážně budeme jenom uklízet? No, co bych chtěla jsme jenom Geninové.
Společně jsme odešli z kanceláře a vydali se k bráně.
"Yūki-sensei? Proč je Zvučná tak nebezpečná?" zeptal se Itachi.
"Nedávno z Konohy odešel Orochimaru, jeden z Legendárních seninů, vytvořil vlastní vesnici, a to právě Zvučnou. Má tam opravdu silné lidi, a hlavně jsou propojeni jeho Prokletou pečetí. " O Orochimarovi a ostatních Seninech jsem už slyšela. Hlavně Jiraya býval tátovým senseiem, než se táta stal Hokagem.
"Dobrá tedy, cesta chvíli potrvá. Tak co si o sobě něco říct? Tak Mizuki, dámy první." Ach jo, proč musím začínat já.
"Do... dobře. Jmenuji se Kaguya Mizuki. Žila jsem ve Skryté Hvězdné než jsem musela utéct. Ráda trénuju s mým tátou. A chci být opravdu silná." Yūki-sensei se jen usmála a pokračoval Shisui.
"No, já jsem Uchiha Shisui. Opravdu rád překonávám svoje meze a jednou bych chtěl být členem Anbu." Ani jsem nevěděla, že chce být v Anbu.
"To je hezké. A Itachi?" pobídla ho Yūki.
"Jsem Uchiha Itachi. Rád trénuju s kunaji a myslím, že mi to i celkem jde. Jednou bych měl převzít policejní jednotky, takže chci ukázat, že na to mám. " Yūki se na nás všechny upřímně usmála.
"Vypadáte dost nadějně. Pokud jde o mě, není moc, co říct. Řeknu jen, že jsem bývala v Anbu, ale rozhodla jsem se raději trénovat Geniny." Samozřejmě, tak to má většina senseiů.

Konečně jsme došli do vesnice Horkých pramenů. Přivítal nás Daimyo, který je hlavou vesnice a my začali s úklidem, a všemi potřebnými věcmi.
"Musíme dojít za vesnici pro nějaké dřevo." oznámila nám Yūki a proto jsme šli.
"Ale budeme blízko Zvučné." dodala.
Vše probíhalo bez problémů, ale ucítila jsem něčí přítomnost.
"Yūki-sensei?"
"Ano Mizuki, já vím. Nejsme sami." Jakmile to dořekla kousek od nás se objevili dva muži, nebo spíš kluci. Jednoho neznám, má hnědé vlasy v culíku a 8 rukou, co je zač? Ale druhého poznám okamžitě.
"Snihobi z Konohy? Jste nebezpečně blízko. Lord Orochimaru bude nadšený, když vás zabijeme." řekl ten s osma rukama. Druhý se mi podíval přímo do očí a promluvil na mě.
"Jsi mi dost podobná, a hlavně povědomá holčičko, stejně tě zabiju." Jen, co to dořekl se na nás rozeběhli. Ten s osma rukama používal sítě jako pavouk a ten druhý své kosti, jak jinak. Jsou opravdu silní, bohužel, my ještě neměli šanci trénovat formace. Ale jednu jsme měli s Itachim. Vyhledal mě pohledem a vzal si dva kunaje. Rozeběhl se proti němu, tomu bělovlasému. Já aktivovala Rinnegan a pomocí své síly jsem udržovala jeho kosti, aby Itachimu neublížil. Ostatní stáli proti osmiručkovi, jenomže on si všiml jak ovládám toho druhého. Proto ostatní spoutal pavučinami, rozeběhl se na mě a vrhl kunai. To mě rozhodilo.
Ležím na zemi a u krku mám jeho kunai.
"Ne! Tuhle zabiju já." Řekl druhý a vyměnili se. Rozhlédla jsem se po ostatních, nikdo nebyl ve fázi, že by mi mohl pomoct.
Vzal jednu svou kost, jako meč a chystal se mě probodnout. Vážně neví, kdo jsem? Byli jsme si tak blízcí.
Se strachem jsem se mu podívala do očí.
"Prosím Kimimaro, nedělej to. To mě nepoznáváš?" Svou kost zastavil těsně nade mnou a jeho pohled je najednou jiný.
"Mizuki? A já proč jsi mi tak povědomá." Pomohl mi vstát a pevně mě objal.
"Promiň mi to sestřenko, prostě jen plníme rozkazy. Jestli chcete žít, běžte prosím pryč. Kidomaru, jdeme!" odtáhl se odemě a popadl toho druhého.
"Cože? Tvoje sestřenka? Tohle mi ještě vysvětlíš Kimimaro." Bylo poslední, co jsme od nich slyšeli. Celý můj tým se seběhl ke mně.
"Tak on je tvůj bratranec, Mizuki-chan?"
"Ano Itachi-kun. Je taky z rodu Kaguya, ale velmi brzy odešel z vesnice. Konečně vím, kam šel." Všichni byli zmatení a panovalo ticho, které přebila Yūki.
"No nic týme, měli jsme štěstí. Pokračujeme v misi." Rychle jsme popadli dřevo a běželi zpět do vesnice.
Před vchodem na nás čekal Daimyo.
"Měli byste se hned vrátit. Někdo napadl Hokageho a jeho ženu." Máma a táta? To ne. Prosebně jsem se podívala na Yūki.
"Ano, děkujeme za zprávu. Omlouváme se."
"V pořádku, jen běžte." Bez váhání jsme se otočili a běželi zpět k nám do vesnice. Mami, tati, prosím vydržte. Už běžím.

Trochu komplikace, ale aspoň se rodinka zase sešla. Každopádně Minato a Kushina jsou v ohrožení. Stihne to Tým 2 včas? Dozvíte se příště. Ale musím oznámit, že se možná další kapitola trochu zpozdí, omlouvám se předem.