Síla Bohů

25. Strach

Naruto

"Rasengan!"
"Chidori!"
Záblesk a zničená skála. Je to neuvěřitelný.
"Spojení vašich technik je už téměř dokonalé. Jediný problém je, že to můžete využít jenom v souboji na blízko."
"Lepší něco než nic." Pokrčil rameny Sasuke. V tom má pravdu. Ale my přece nemáme jenom jednu společnou techniku. Za tu dobu jsme začali být opravdu synchronizování.

Odpočíváme v trávě, abychom se naobědvali.
"Kakashi-sensei? Proč se podle vás činnost Akatsuki tak snížila." zeptal se najednou Sasuke.
"Hmm, myslím, že jim je jasné, že jsme obeznámili všechny vesnice s Jinchuuriki, že mohou být jejich cíl. Asi se prostě potom najednou objeví a my musíme být připraveni." Chápavě jsme se Sasukem přikývli.
"Stejně nechápu, jak se tam mohla přidat." Kvůli jeho poznámce jsem rozlomil svoje hůlky. Je to tu zase, od toho incidentu s jeho bratrem, který byl už ...no...já ani nevím, prostě je to fakt dlouho, no od tý doby se mi furt snaží namluvit, že to třetí byla Mizuki.
"Už po několikátý, Sasuke, nebyla to ona."
"Proč nechceš věřit tomu, že je stejná zrádkyně, jako Itachi."
"Ne, ne... prostě ne. Nechci věřit tomu, že by to udělala. Kakashi-sensei, vy tomu taky nevěříte, že ne?"
Kakashiho pohled byl stejně nečitelný, jako vždycky.
"Já vlastně nevím." Tomuhle prostě nechci věřit, nemůže to tak přeci být.

"Možná bys tomu měl věřit." ozval se milý jemný hlas, ale plný smutku. Okamžitě jsme se postavili. Najednou před nás přišel někdo s Akatsuki pláštěm.
"Už zase?!" Zařval Sasuke a rozeběhl se. Dotyčný ho bezproblémů odhodil pomocí podtlakové střely.
"Rasengan!" Rozeběhl jsem se, ale marně. Bylo to, jako by můj rasengan vtáhl do své ruky, a potom ho on použil na mě. Odletěl jsem na nejbližší strom. To je hrozná bolest.
Se Sasukem jsme chtěli pokračovat, ale Kakashi nás zastavil.
"Kdo jsi? A co chceš?"
"Nechci nikomu z vás ublížit. Chci si jenom promluvit." Ten hlas, je tak podobný Mizuki, ale je plný bolesti a únavy.
"O čem?" ozval jsem se tentokrát já.  Dívka namířila pohled na mě. Uslyšel jsem, jak těžce vydechla. Zvedla ruce a pomalu si začala sundávat kapuci.
"Promiň Naruto."
Najednou jsem díky slunečnímu světlu viděl malý smaragdový záblesk. Na bílé pokožce se rozzářila dvě červená znamínka nad očima a nakonec se odkryly i sněhově bílé vlasy.
Moje sestra.
Moje sestra stojí předemnou v plášti Akatsuki.
"Takže je to pravda? Proč Mizuki?" Zakřičel jsem se slzami v očích.
"Říkal jsem ti to." zašeptal vedle mě Sasuke, vypadal naštvaně, ale ani trošku překvapeně.
"Nemůžete to ani jeden pochopit, ale bylo to pro vaše dobro." Moje slzy trochu přidaly na intenzitě.
"Jo, to jsi psala i v tom dopise. Je pro moje dobro, žes mě opustila, ikdyž jsi slíbila, že to neuděláš? Je pro moje dobro, že si na mě útočila a chtěla mě zabít, protože jsem Bijuu, ikdyž jsi slíbila, že mě ochráníš? Tohle všechno je pro moje dobro?!" Začal jsem být docela naštvaný. Její oči se taky zalily slzami.
"Nikdy bych tě nezabila. Neče-...."
"Ale zabila!" pustil se do toho Sasuke. "Jsi stejná jako Itachi. Zrádce a vrah. Nenávidím tě stejně jako jeho a Naruto, ty bys měl taky." Mizuki jen žalostně vydechla.
"Sasuke, doufám, že jednou všechno pochopíš. Snad nebude pozdě. A Naruto?" otočila se zase na mě. "Nečekám, že to pochopíš. Nečekám, že mi někdy v životě odpustíš. A máš plné právo mě nenávidět, ale pamatuj si, že pro mě jsi vždycky byl milovaný bratr. Všechno jsem ztratila a tys byl to jediné, co jsem měla....až doteď."
To nás všechny donutilo zpozornět.
"Až doteď?" zeptal jsem se vklidu.
"Hlavní důvod, proč jsem tady je, abych tobě Naruto a tobě Sasuke něco řekla."
"Co nám chceš říct?" Mizuki se najednou zadívala na svůj plášť v oblasti břicha, to místo si pohladila a podívala se na mě.
"Víte kluci...v-vy budete... totiž já a on..." Do očí se jí zase nahrnuly slzy a odvrátila pohled.
"Promiňte, nedokážu to." Řekla a začala utíkat.
"Mizuki, počkej!" Zakřičel jsem, ale marně, byla pryč.
Co nám asi jenom chtěla říct?

Itachi

Já vážně budu táta. Jak jsem to mohl takhle podělat? Žijeme s největšími zločinci na světě a kvůli mojí nedbalosti v tom bude žít malý dítě, které je k tomu všemu moje.
Ale celá ta situace mi otevřela oči, Mizuki mě potřebuje. Budu se starat o ni i o to dítě. Oba si to zaslouží.

Už je pryč docela dlouho, neměla by furt takhle někde pobýhat. Je přece Akatsuki, kdokoli na ní může zaútočit, a co potom naše....
"Jsem tady." Objevila se ve dveřích do síně.
"Těhule se nezdá, pobýhat si tak sama po světě." Popíchl ji Deidara.
"Vlastně, když by tě zabili, měli by hned dva najednou, to by byli celkem v balíku." Dodal Hidan.
Všichni se zasmáli, dokonce i Mizuki.
Přešel jsem k ní, chtěl jsem ji obejmout, ale nějak jsem nemohl. Něco mě pořád nutí k ní nebýt až tak citově blízko.
"Řeklas jim to?" Najednou sklopila pohled.
"Nedokázala jsem to."
"Jsou to naši bratři."
"Prostě to nešlo, jasný?!" Zvýšila trochu hlas a sedla si na pohovku.
Ty hormony.

Mizuki

Naruto i Sasuke by to měli vědět, ale Narutův smutný a naštvaný pohled a Sasukeho hlavně naštvaný pohled mi to nedovolili. Možná se to jednou dozví.

"Kaguyo? Bude dítě v pořádku?" Nejsem si jistá, jak to je s narozením dítěte někoho, kdo má v sobě Boha, tak nějak mě to ve škole neučili.
"Ano, tvé dítě já opatruji. Narodí se velmi silné a s velkou čakrou, ale s Rinneganem ani se mnou nebude mít nic společného."
"Dobrá. Hlavně, že bude v pořádku."

"Přemýšlela jsi nad jmény?" Zeptal se pobaveně Itachi.
"Tak trochu, ale vím jen pro kluka." Itachi se mile usmál.
"To je fajn, já jenom pro holku." Pohledem jsem ho pobídla, aby mi jméno řekl.
"Myslím, že by to měla být Maemi." Trochu jsem zalapala po dechu a usmála se.
Maemi bylo jméno mojí maminky.
"To se mi líbí."
"A kluk?" Zeptal se a já se usmála ještě víc.
"Nad tím jsem nemusela tak dlouho přemýšlet." Itachi vypadal velmi zaujatě.
"Měl by to být Shisui." Itachimu se v očích zakeskly slzy a usmál se.
"To by měl." Zašeptal skoro neslyšně.
Lepší jména jsme asi ani vybrat nemohli.

Ani nevím, jak tuhle kapitolu popsat. Řekla bych, že taková lehčí, trochu o ničem no.
Každopádně, co na to říkáte? Klidně pište názory na celý příběh, ráda si to poslechnu.