Síla Bohů

12. Všechno je jinak

Itachi

Co se tady mohlo stát? Proč teď takhle přemýšlí? To jí tu vymývali mozek nebo co?
"Mizuki, nevím, co se stalo, ale musíme tě odsud dostat," začal jsem na Mizuki, potom jsem se otočil na ostatní, "zkuste to otevřít." Všichni se začali všemožně snažit otevřít celu. Naštěstí nebyla nijak speciálně upravená, nebo něco takového, takže to šlo snadno.
Cela byla sice otevřená, ale Mizuki i tak jenom stála. Natáhl jsem k ní ruku.
"Mizuki prosím, musíme utéct." Neudělala ani jeden krok.
"Proč bych měla? Abych byla zase jenom zbraní?" Jakou zbraní?
"O čem to mluvíš? Nic takového nejsi. Záleží nám na tobě, proto jsme tady." Její pohled už nebyl tak bez emocí, vypadá, že má strach, ale věří mi. Přijala mou ruku a vyšla z cely.
Pořád to není úplně ona. Zajímalo by mě, co jí tu udělali.
Všichni utíkáme, jak rychle to jenom jde. Zachvíli už budeme z Hvězdné pryč.
"Snažíte se mi ji sebrat?" ozvalo se před námi. Byl to Hoshikage, ale byl sám. Je divný, že u sebe nemá ochranku. Asi s námi neplánuje bojovat.
"Nepatří Vám. Nepatří ani nám. Je jenom na ní, kam chce jít." Všichni se podívali přímo na Mizuki. Tvářila se, jakože nechce ani s jedním z nás. Vypadá dost zmateně.
Najednou k ní přistoupil Kakashi.
"Nevím, proč jsi nám přestala věřit, ale myslím, že se známe dost dlouho, abys věděla, co je správné." Pak jsem k ní přistoupil já.
"Mizuki, podívej se mi do očí a řekni, že mi nevěříš." Ve chvíli, kdy se mi podívala do očí, se její pohled zjemnil, uklidnila se. Odpovědí mi byl úsměv. Odsunula mě na stranu a podívala se na Hoshikageho.
"Snažil jste se, ale nikdy nezapomenu na to, co pro mě udělali. A taky nikdy nezapomenu, co jste udělal vy. Pomstím svojí rodinu!" Hoshikage vypadá dost naštvaně, ale vůbec ne překvapeně.
"Budu čekat." řekl a zmizel stejně rychle, jako se předtím objevil. Nečekal bych, že jenom tak zmizí, ale co, aspoň nemusíme bojovat.

Konečně v ní vidím, tu dívku, kterou jsem kdysi poznal. Konečně je to zase ona.
Po příchodu do vesnice jsme se všichni odebrali do svých domovů. Celá moje rodina byla samozřejmě opravdu nadšená, že jsem v pořádku zpátky. Hlavně Sasuke byl vážně šťastný. Myslím, že i Naruto takhle přivítá Mizuki.

Mizuki

Nevím, jak se mu povedlo se mi tak nabourat do hlavy. Ještě, že Itachi s Kakashim na mě mají takový vliv. Jak jsem mohla i jenom na chviličku přemýšlet na tím, že bych tam zůstala?
Domov, sladký domov.
Je doma Naruto?
"Mizuki nee-chan!!!!" Jo, jasně že je.
"Naruto, jak ses tu měl?" Říkala jsem během toho, co ho nesu v náručí do obýváku.
"Bylo to na nic. Ještě, že už jsi doma."
"Doma" pošeptala jsem si pro sebe. Ano, tohle je můj domov. Tohle malý zlatíčko mi to jasně dokazuje.

Skoro dva týdny už uběhly a něco mi tu dost nehraje. Itachi se najednou chová divně. Málokdy se semnou schází, už spolu vlastně ani netrénujeme. Vídám ho hlavně jen na schůzkách Anbu, nebo na misích, ale tam se mnou vždy mluví jen na úrovni kolegů. Trápí ho snad něco? Nebo se prostě rozhodl, že nejsme přátelé?
"Sestři?"
"Ano Naruto?" No jasně, měla bych se vrátit do reality.
"Proč tu tak dlouho nebyl Itachi? Chodil sem skoro každý den." Jakoby mi četl myšlenky. Pokusila jsem se na něj usmát, jak nejupřímněji to šlo.
"Má teď moc práce, tím se netrap. Půjdu nakoupit, ano?"
"Půjdu s tebou." vykřikl nadšeně. Tentokrát s opravdu upřímným úsměvem jsem přikývla. Popadl mou ruku a šli jsme.
"Co kdybychom šli pak na hřiště se Sasukem, Mizuki nee-chan?"
"Ale jistě, to můžeme." Jsem tak ráda, že aspoň oni dva jsou přátelé, snad jim to vydrží. Stejně spolu budou ve třídě, tak by mohlo.
"Mizuki koukej, támhle je Itachi." Opravdu tam stojí. Když budu mít štěstí, nevšimne si mě.
"Heej, Itachi!!!" Ach jo, Naruto. Tys na něj musel zavolat, že ano? Itachi si nás všiml a vyšel směrem k nám.
"Ahoj Naruto. Ahoj Mizuki."
"Itachi, proč k nám už nechodíš?" vyštěkl Naruto aniž by vůbec pozdravil. Itachi ho povzbudivě pohladil po vlasech, na mě se ani nepodíval.
"Mám teď moc práce, promiň mi to." Přesně, jak jsem řekla já. Přikrčila jsem se k Narutovi.
"Naruto, běž napřed prosím." Podíval se dost nevěřícně, ale potom nás doopravdy nechal o samotě. Zhluboka jsem se nadechla a podívala se mu do očí. Ty jeho pronikavé černé oči. Je těžký zůstat v klidu.
"Itachi, co je s tebou? Děje se snad něco?" Jeho pohled je naprosto chladný.
"Nic, co by tě mělo zajímat." odsekl.
"Takový jsi nikdy nebyl. Věřil si mi, kde je teď problém." Najednou vidím ten rozdíl v jeho pohledu. Každý kousek jeho těla se snaží zůstat bez emocí, ale v jeho očích je malý náznak smutku a soucitu. Najednou se už nedíval na mě, odvrátil svůj pohled ke straně.
"Nemůžu dál Mizuki. Byli jsme přátelé v týmu 2, ale teď jsme jenom kolegové v Anbu. Jinak už na tebe nemyslím. Zapomeň na mě, jinak to nepůjde." Nepočkal ani na mou odpověď a odešel. Co se to právě stalo? Proč takhle mluvil? Tohle by Itachi, kterého znám nikdy neřekl. Musím přijít na to, co se děje.
Ale ne, Naruto. Bůh ví, co udělá, když je sám. Raději půjdu za ním, Itachiho nechám být, ono se to vyřeší.

Omlouvám se, že je to zase po takové době. Bohužel to tak asi teď bude. Taky se omlouvám, že je taková kratší, nějak už mi to psaní nejde. Snad se bude alespoň trochu líbit. Ale děkuju moc všem, co pořád čtou.