Síla Bohů

8. Znám svůj cíl

Minato

Většina Geninů i Chuninů je na misi. Brzy se snad všichni seběhnou. Zatím proti nim stojím jenom já, Kushina a Třetí, ještě že se nám povedlo nechat Naruta doma. Zase ta Zvučná, a dokonce se spojili s Písečnou. Něco takového bych nečekal.
Všichni tři bojujeme, jak nejlíp umíme, ale je jich hodně.
"Mami! Tati!" Cože? Mizuki?
"Mizuki, co tu děláš. Máš být na misi, a kde je tvůj tým?
"Utekla jsem od nich, běželi za dalšími Jouniny."
"Uteč Mizuki, tohle je nebezpečné." zakřičela žalostně Kushina. Ale bylo jasně vidět, že Mizuki neodejde.
Přiběhla vedle mě.
"Katon: Gōkakyū no Jutsu." Odkdy tohle umí? Myslel jsem si, že má Raiton. Asi umí i Katon díky genům Uchihů.
"Nemysli si holčičko." Rozeběhli se na ni dva z Písečné. Chci jí pomoct, ale sám mám protivníky. Je silná, snad to dokáže.

Mizuki

Nechápu, jak je možné, že proti Kimimarovi a tomu druhému jsem byla tak bezbranná, ale teď je to jiné. Jde o mou rodinu.
Pořád jsem ale ještě nezkušená, ti dva jsou silní. Oproti nám čtyřem jsou dost v přesile, ale nikdy bych nečekala, jak jsou rodiče a Třetí silní.
"Kaguyo, pomoz mi." Kaguya mě samozřejmě vyslyšela a prostřednictvím Rinneganu jednoho skolila a zabila. Druhý se na mě jenom zděšeně dívá.
"Jak?"
"I ty tohle jednou dokážeš, Mizuki."
Ten chlap na mě použil Fuuton, což mě odrazilo na strom.
"Mizuki!!" zakřičela mamka. Podívala jsem se na ni.
"To je v pohodě." A usmála jsem se. Použiju něco lepšího.
"Raiton: Raijuu Tsuiga!"
[Živel blesk: běžící vlk]
Nikdy jsem to nepoužila, tak nevím, co to má dělat. Ale dopadlo to skvěle. Obří vlk, který se do něj zakousl a tím jeho tělo naplnil elektřinou. Rozeběhla jsem se k tátovi, má proti sobě 5 ninjů.
"Výborně Mizuki." Rychle jsem se usmála a zase pohlédla na ninji před námi. Cítím někoho poblíž.
"Tati, běží nám posily." V tu samou chvíli, co jsem to dořekla, přiběhlo šest našich ninjů. Rozprostřeli se mezi nás, aby každému pomohli.
Vedle mě se postavil Kakashi.
"Nečekal jsem, že jsi tak silná. " Tss, nic o mně neví.

Boje pokračovali všelijak; taijutsu, ninjutsu. Nepřátel už padlo dost, ale bohužel i našich. Stojím sama proti třem.
"Aaaaah." Mami? To ne, dostali ji.
A dost!  Kvůli vzteku jsem Rinneganem udělala něco, co sama nechápu, ale ti tři proti mě všichni najednou začali krvácet a zemřeli. Rozeběhla jsem se k mámě.
"Mami! Mami, to ne."
"Kaguyo, dokážeš to?"
"Zkusíme to spolu."
Díky Kaguye dokážu léčit.
"Dcerko moje, nemyslím si, že tohle dokážeš."
"Nemluv mami. Zvládnu to."
Ohlédla jsem se na tátu, který byl kousek od nás, ale všimla jsem si ještě jiného ninji, který chtěl po tátovi hodit kunai.
"Tati! Pozor!" zakřičela jsem a v tu samou chvíli jsem na toho ninju vystřelila svůj kunai. Bohužel on byl rychlejší, dřív než tam můj doletěl a zabil ho, tak ho odhodil a trefil tátu, který se zřítil hned vedle mamky. Ostatní ze Zvučné i Písečné se stáhli.
"Nee!" zakřičela jsem a jednu ze svých rukou, které právě léčily mámu jsem přenesla na tátu.
"Nemůžete umřít! Chápete to?! S Narutem vás potřebujeme." Použila jsem ještě víc síly v Rinneganu.
"Zlatíčko, takhle zemřeš."
"To je mi jedno. Vy musíte žít." Opravdu cítím, jak slábnu, ale přesto se snažím použít ještě víc síly.
"Mizuki-neechan, co se děje?" Naruto? Neměl být doma?
"Běž pryč, Naruto." zakřičela jsem, ale neposlechl a sedl si vedle mě se slzami v očích.
"Mami? Tati?" vykoktal.
"Můj synu, mrzí mě, že i ty to musíš vidět." řekl slabě táta.
"My to nejspíš nezvládneme. Vy dva musíte držet spolu." Mamky slova mě donutily vydat ze sebe ještě víc síly.
"Moje drahá Mizuki, jsi tak silná. Musíš bojovat. Ani ty, ani Naruto to nebudete mít v životě snadné, ale oba to zvládnete." Přestaň tati, nemůžu vás nechat zemřít. Já i Naruto máme z očí hotové vodopády.
"Naruto, poslouchej svou sestřičku, ano? Buď slušný a hodný k děvčatům. Mizuki, vychovej ho dobře, a drž se Itachiho. Nenech ho ti zmizet." Nemůžu ani odpovědět. Pořád jen předávám poslední kousky čakry.
Mamka s tátou se z posledních sil chytli za ruce.
"Sbohem, naše milované děti." řekla mamka a s těma slovama vyhasly jejich duše.
Obou dvou.
Léčení jsem nenechala a pevně objala Naruta.
"Promiň bráško, promiň mi to." zašeptala jsem v slzách do jeho vlasů.
"Nemůžeš za to." zavzlykal.
Zase jsem nechala své rodiče zemřít, už zase. Kolem nás se seběhla většina vesničanů i ninjů z Konohy. Najednou? Vážně? Kde jste byli, když tu moje rodiče pokládali život?
V davu jsem uviděla Itachiho, rázem se spustily další slzy. Pak jsem svůj pohled namířila zpátky na těla mých rodičů a jejich spojené ruce.
Je mi to tak líto.
"Promiň Mizuki, moc se omlouvám."
"Přestaň Kaguyo, můžu si za to sama, tys dělala cos mohla." Kdybych byla silnější. Kdyby to shinobi stihli dřív, mohlo to být jinak. Ale slovo 'kdyby' naše rodiče nevrátí.
Až si budu jistá v komunikaci s mrtvými, znovu se jim omluvím. Zvučná bude litovat, je mi jasné, že prvotní plán útoku přišel od nich a Písečnou jen přidali do plánu. A navíc, ti co zabili rodiče byli oba ze Zvučné.
Vypadá to, že mám konečně svůj cíl.
Zničit Zvučnou, a hlavně Orochimara.
Kimimaro prosím, hlavně mi nestůj v cestě.

Další den

Tady vážně být nechci, byla bych raději kdekoli jinde.
Zástupy lidí v černém.
Dvě rakve.
Smutek.
Slzy.
Objímám svýho malýho brečícího brášku. Snažím se být silná, musím být, kvůli němu.
"Drazí vesničané,...." nedokážu ani poslouchat slova Třetího, tak moc bolí to všechno slyšet.
"Mizuki?" zašeptal Naruto. Podívala jsem se na něj, aby mu bylo jasné, že ho poslouchám.
"Jak to s námi teď bude?" Přitiskla jsem ho k sobě mnohem pevněji.
"Zvládneme to. Postarám se o tebe." přitiskl se ke mně, jakoby se už nikdy neměl odlepit.
Po proslovu Třetího jsme s Narutem vyšli k rakvím, nachvíli jsme zastavili a pokračovali k náhrobkům za nimi.
Fotky dvou lidí. Lidí, co mi dali domov.
Fotky jejich týmů.
Fotka naší rodiny.
Hrdinové vesnice Namikaze Minato a Uzumaki Kushina jsou navždy pryč.
Nemůžu nechávat umírat lidi okolo sebe. Nemám mít náhodou sílu Bohyně Kaguyi? Jestli ano, proč nedokážu nikoho ochránit?
Musím zesílit, stanu se silnější než všichni.
A hlavně, pomstím se.
"Mizuki-chan?" Ani jsem se skoro nestihla otočit a už jsem stála v jeho objetí. Itachi, ani nevíš, jak mi to pomohlo. Vedle nás se objevili Itachiho rodiče. Naruto stál dál ode mě, takže nemohl nic slyšet.
"Poslyš Mizuki," začala paní Mikoto, "neumím si ani představit, jak těžké to je, ale naše rodina tu pro vás vždycky bude. Jestli chceš, můžete žít u nás."
"A klidně nás berte jako rodiče." dodal pan Fugaku. Podívala jsem se na malého Sasukeho, který se opravdu snažil usmívat, ale ani jemu to nešlo.
"Děkuju vám, vážně moc. Ale, já už nikdy nikoho nechci brát jako své rodiče. Moji rodiče, i ti, co jsem je za ně brala, zemřeli. Nosím jenom smůlu a nechci ublížit vaší rodině.
"Itachi by tě chránil." vypískl Sasuke.
"Ale kdo ochrání jeho? A tvé rodiče?"
"No přece já." odpověděl hrdě. Podívala jsem se mu přímo do očí.
"Vidíš to taky, že Mizuki?"
"Ano, ta síla. To utrpení."
"Celý odraz jeho budoucnosti je v těch očích."
"Máš pravdu, Kaguyo."
"Ještě jednou mockrát děkuju, ale my s Narutem to zvládneme."
"Jak myslíš, ale neváhej se na nás obrátit." řekla Mikoto těsně před tím, než jsem vzala Naruta za ruku a začala odcházet.
Ať se teď bude dít cokoli, musím být silná.

Zase tak velký zpoždění to nebylo ne? Nebylo jednoduchý to nějak vyodat. Trochu smutku no, omlouvám se. I před ten smutek, doufám, že se líbí.