Síla Bohů

11. Jsi jenom zbraň

Tanaka:

Moje hlava. Bolí to hrozně. Kde to vlastně jsem? Rozhlížím se všude kolem. Vypadá to trochu jako vězení, ale je tu jediná cela a to ta moje.
Slyším kroky, blíží se ke mně. Když už kroky byly přímo u mě, zastavily se a můžu konečně vidět, kdo to je. Nečekala bych nikoho jiného; Hoshikage.
"Konečně ses probrala."
"Co po mě chcete?!" vyprskla jsem. Jeho výraz se ale vůbec nezměnil. Je pořád stejně klidný, trochu mi tím připomíná Minata, taky vždycky vypadal tak klidně. Co by on asi teď udělal? No, on by se narozdíl ode mě do téhle situace jenom tak nedostal.
"Původně jsem plánoval tě zabít. Jako převtělení Kaguyi jsi naprosté zlo, ale došlo mi, že by se toho dalo využít."
"Co tím naznačujete?" Tak chce mě zabít nebo ne? Jsem zmatená. Možná je to ale kvůli tomu, že mám v sobě ještě tu látku.
"Budeš moje zbraň, taky mě zajímá ten tvůj přenos mysli i toho se dá využít. Ale hlavně, budeš pro mě bojovat, díky tobě Hvězdná získá mnohem větší sílu a slávu než Konoha." To poslední, co bych v životě chtěla je žít zase tady, a ještě k tomu pracovat pro něj.
"Nikdy za Vás nebudu bojovat. Nikdy slyšíte?! Shinobi z Konohy se pro mě vrátí." Itachi, Itachi by mě v tom nenechal.
Hoshikage se začal přehnaně smát, jako by ho dlouho takhle nic nepobavilo.
"A proč by to dělali ty hloupá? Chtěl tě tam jen Čtvrtý, ale ten je mrtvý zapomnělas? Jsi v Anbu pokud vím, nedochází ti to?"
"Co by mi mělo dojít?" Trochu víc se přiblížil k mojí cele a svůj hlas trochu ztlumil.
"I oni tě mají jenom jako zbraň. Jediný důvod, proč by se pro tebe vraceli je ten, že chtějí svoji zbraň zpět, jinak jim na tobě nezáleží. Ale protože mají i Kyuubiho tak je skoro jasné, že tě vlastně nepotřebují."
"Dost! To není pravda." Nemůže být, je to můj domov. Co bych měla, když ne je?
"Milá zlatá, nejsi nic. Nic než zbraň a taky zlo. Nikdy jsi nic jiného nebyla a nikdy ani nebudeš. Zamysli se nad tím." Jeho slova zůstala ve vzduchu jako oblak deště, který ne a ne zmizet. Slova nechal ve vzduchu a odešel. Nemůže mít přeci pravdu. Nebo ano?
Jsem snad vážně jenom zbraň? Ale Itachimu na mě přeci záleží, nebo i jemu je to jedno?
A Naruto? Naruto semnou vyrostl, dlouho ani nevěděl, co jsem. K němu se chovají jako ke zrůdě, protože je Jinchuuriki, pro něj jsem starší sestra, chápe mě a má mě rád. Nebo je i tohle lež?
"Neposlouchej ho, snaží se tě rozhodit. Ty víš, co je pravda."
"Co když to nevím Kaguyo, co když si to jenom myslím. Co když jenom chci, aby to tak bylo?"
"Copak tomu věříš?"
"Nevím, čemu věřit."
"Tak věř mě Mizuki. Itachi tě v tom nenechá."
"Itachimu na mně nezáleží."
Tak dost! Dobře víš, co je pravda. Nemůžeš věřit těm jeho žvástům."
Asi má pravdu, ale co když ne? Co když si to i ona chce jen myslet?
Kakashi, ty mě máš rád že ano? Řekl jsi někomu, že jsem naživu?
Itachi, víš vůbec, že jsem zmizela?

Itachi:

"Je to nebezpečné." Vypadám snad, že mě to zajímá?
"Tati, jde o Mizuki. Slíbil jsem jí, že ji budu chránit. Jsem kapitán Anbu, musím jít, beze mě jednotka nemůže."
Do našeho rozhovoru se vložila mamka.
"Itachi, hlavně buď opatrný. Přiveď ji zpět, ale ať se ti nic nestane." Povzbudivě jsem se na ni usmál a její výraz se uklidnil.
"Neboj mami, nic se nestane. Musím už jít, čekají na mě." Vyšel jsem ke dveřím. Rodiče na mě oba zavolali 'Hodně štěstí' a já vyběhl z domu. Jsem odhodlaný ji přivést za každou cenu. Všiml jsem si Kakshiho přede mnou, běžím k němu.
"Nejdeš pozdě?" Popíchl jsem ho.
"A co Vy kapitáne?"
"Kapitán vždy chodí později."
"Vidíš, mám to naučený z dob, kdy já byl kapitán." Na to nemám, co bych řekl. Je dobře, že se snažíme odreagovat. Neumím si ani představit, co nás tam čeká.
U brány stála jednotka.
Pozdravili jsme se a vyšli jsme.
"Poslouchejte, nevíme, kde Mizuki je, ani nevíme, co se může dít. Všichni ale musíme zachovat klid a plně se soustředit."
"Ano, kapitáne," odpověděli jednohlasně. Na nikom není poznat strach, jsme na to dost vytrénovaní.
Čím blíž jsme Hvězdné, tím větší strach o ni mám. Nebojím se jich, nebojím se ani o nás. Bojím se jen, aby jí něco nebylo. Bojím se, aby nebylo pozdě.
Přesně podle plánu jsme se rozdělili na dvě skupiny. Naše skupina šla k vězení, druhá šla k úkrytu Hvězdné. Řekl jsem Kakashimu, ať zneškodní hlídače. Jsou sice dva, ale pro něj to nebyl problém. Proběhli jsme celé vězení, ale nebyla tady, mezi tím nás ze zadního vchodu doběhla druhá skupina, taky ji nenašli.
Kde by mohla být? Snažíme se nenápadně dostat z vězení.
"Kapitáne Itachi?" Zastavil nás všechny.
"Ano Kakashi?"
"Vzpomněl jsem si, že když byla Mizuki malinká, říkala mi, že jednou nějakého muže zavírali do tajné místnosti ve vězení. Musí tu někde být a možná je v něm ona." Ten chlap mě pořád a pořád překvapuje.
"Dobrý postřeh. Pokusíme se to najít."
Takže, kudy by se tam asi tak šlo?

Chodíme tu už nějakou dobu.
Něco tu musí být. Knížka, kámen nebo cokoli.
"Kapitáne? Asi bychom to měli vzdát." Zarazil jsem se na místě. Jak si vůbec někdo z nich může dovolit tohle říct? Zatemněný vztekem jsem po něm vymrštil svůj kunai, který se zarazil do zdi. Už jsem chtěl něco říct, zakřičet, ale najednou se stěna, ve které byl kunai začala posouvat.
Objevila se chodba, na konci chodby jediná cela.
"To musí být ono," vykřikl Kakashi.
"Zamnou!" zavolal jsem a vyběhli jsme k cele. Celá chodba byla tmavá a cela ještě víc. V cele můžu vidět siluetu postavy, ale není jistota, že je to ona.
Postava se zvedla a pomalu se přibližuje ke mřížím.
Světlo z chodby rozjasnilo smaragdové oči a odhalilo i blonďaté vlasy.
"Mizuki?" vykoktal jsem slabě. Podívala se mi přímo do očí.
Temný pohled bez emocí, zničený a zraněný. Takový, jaký jsem u ní ještě neviděl.
"Kdo je ta Mizuki, kterou hledáš? Kdo je to? Myslela jsem, že ji znám, ale nikdy to tak nebylo." nachvilku se odmlčela.
"Můžeš mi říct, kdo vlastně jsem a proč jsi sem přišel? Itachi?"

Hluboce se omlouvám za čekání. Nemůžu říct, že se nápady najednou přihrnuly, ale pokusím se zase psát a přidávat. Neříkám, že každý týden vyjde, ale budu se snažit, jak jen to půjde. Děkuju za trpělivost a užijte si to.