Síla Bohů

19. Nenávist

Mizuki

Popadl mě za ruku, mám pocit, že mi ji rozdrtí. Ikdyž nedává nic najevo, v jeho očích vidím vztek. A podle toho, jak rychle a s jakou silou mě táhne pryč je ten vztek asi velký. Táhne mě chodbou, míjíme pár pokojů. Do jednoho zrovna vcházel ten blonďák s culíkem, Deidara se myslím jmenuje. Mrknul na mě, narozdíl od toho Hidana není tak divný, ale stejně je mi nepříjemný. Naopak Pein, ikdyž vypadá krutě, není tak hrozný. Zaráží mě jenom jedna věc, jak to, že má Rinnegan. Rinnegan míváme jenom my zrození Kaguyi. Pro ostatní by to měla být jenom legenda. A co víc, údajně je takovýhle Peinů šest, stejně jako šest cest Senina, to už vůbec nedává smysl.

"Taky mě to zaráží. Nic o nich nevím, nechápu, jak je to možné." Pokud ani Kaguya neví, tak je to divné.
"Mohl by ho získat i obyčejný člověk?"
"Jak je vidět, asi ano. Neumím si to nijak vysvětlit."

Došli jsme ke dveřím, které byly trochu poničené, jako by do nich někdo mlátil. Itachi je otevřel a opravdu hrubě a tvrdě se mnou švihl dovnitř, skoro jsem spadla na zem.
"Zbláznila ses?!" zakřičel. Takhle naštvaného jsem ho vážně ještě neviděla. I já z něj mám trochu strach.
"Přemýšlíš ty vůbec?!" zařval znovu. Z toho vzteku se mu aktivoval Sharingan a nevypadal, že by ho plánoval vypnout, ale poznal, že z něj mám trochu strach, proto se nadechl a uklidnil se. Přešel blíž ke mně a zadíval se do mých očí.
"Řekl jsem ti náš cíl a ty jsi i tak tady. Měla bys být ve vesnici a chránit Naruta a Sasukeho." Konečně mluvil klidně. Ale řekl to tak, že jsem se cítila provinile. Odstoupila jsem od něj a dívala jsem se z okna, nebo spíš z jakési díry ve stěně.
"Nemohla jsem jinak. Oni dva by mohli být v nebezpečí i kvůli mě. Takhle budu vědět, co Akatsuki chystá. Už když jsi odcházel z vesnice jsem říkala, že mi nebude vadit být nukenin." Ve stěně, těsně u mé hlavy, se zarazil kunai. To mě trochu naštvalo. Aktivovala jsem Rinnegan a otáčím se na něj s pevným, ale i překvapeným obličejem.
"To jen, abys byla připravená, že tady nikdy nemůžeš vědět, co ti kdo udělá. Ani u mě si nemůžeš být jistá." Ne, neublížil by mi. Snaží se jenom, abych odešla, abych nebyla v nebezpečí.
"Nebojím se. Jsem silnější než většina tady." Trochu jsem ho pobavila, docela se mi vysmál. To není hezký. Ví přece, jakou mám sílu.
"Než někteří ano, ale vůbec neznáš jejich síly. Hlavně, ikdyž máš větší moc, oni jsou zkušenější. A všimla sis vůbec, že nejsi jediná s Rinneganem?" Každé jeho slovo mě bodalo do srdce, říkal to tónem, jako bych za nic nestála.
"Ať už má Rinnegan z jakéhokoli důvodu, já mám ten opravdový."
"I tak s ním umí líp než ty. Ty ani netušíš, co on má za sílu. Víš co, zůstaň si tu, ale já se o tebe starat nebudu. Prostě jsi sem neměla chodit." Naštvaně se otočil a s prásknutím dveří odešel. Nečekala bych, že bude až tak naštvaný, že jsem tady, ale to je jedno.
Plán mi tím nepokazí.

Itachi

Já to vážně nepochopím. Mohla si klidně žít a objeví se tady. Naštvalo mě to neskutečným způsobem. Klidně ji tady zařídím těžký život jenom aby odešla. Ani mi to zas tak moc nebude vadit.
'Ale bude ti to vadit.' Ne nebude.
Chtěl jsem po ní jedinou věc, aby se mi postarala o bratra a co udělá? Nechá ho tam. Ještě s Narutem, když chceme získat Kyuubiho. To si myslí, že dokáže s Narutem bojovat?
"Itachi? Co tu děláš? Čekal bych, že budeš s ní." Mojí náladu tohle moc nezlepšilo.
"Hele Peine, ikdyž jsi mi ji dal na starost, nejsem její ochranka. Je mi jedno, co se sní stane. Má se o sebe starat, když chce být tady." Pein vypadá trochu jako by vůbec nechápal, co jsem řekl.
"Tobě na ní nezáleží?" zeptala se Konan, která stála vedle Peina. Podle pohledu vypadá, že ji to vlastně nezajímá, ale v hlase byl smutek a lítost.
"Záleželo mi na ní. Dokud jsem nezjistil, jak pitomá je. Kdyby uměla přemýšlet, nikdy by sem nešla, byla by dál kapitán a starala se o ty, na kterých jí skutečně záleží."
'Neni pitomá, je opravdu silná.' Ticho, to teda není.
Pein i Konan vypadají překvapeně, ale já mluvím pravdu. Bohužel mi až teď došlo, že stojí za rohem a poslouchá, cítím ji. Ale ať jí to klidně mrzí, hlavně, že ji dojde, jakou blbost udělala.

"Vůbec nic nechápeš, Itachi." Ozvalo se v mojí hlavě, hlas patřil jí, jak to udělala? Kolik se toho naučila, o čem nevím?

Mizuki

Vrátila jsem se do pokoje, nepotřebuju slyšet další urážky. Ve chvíli, kdy jsem se posadila na postel se otevřely dveře a v nich Deidara.
"Jestli tě tu Itachi nechce, klidně můžeš ke mně, krásko." Úchylně a dost slizky se usmál.
"Ne díky, jsem v pohodě." Jeho úsměv povadl a přišel blíž ke mně.
"Tak hele...." Začal, ale větu nedokončil, protože mu do toho skočil Itachi.
"Vypadni z mýho pokoje, Deidaro, hned!" Deidara na mě ještě mrkl a otočil se.
"Víš, kde mě najdeš." řekl a odešel. Itachi za ním zavřel dveře a stoupl si přede mě.
"Co ti chtěl?" zeptal se podrážděně, ale se zájmem.
"Co tě to zajímá?" odsekla jsem. Skrčil se ke mně a chytl mě za bradu, abych mu koukala do očí.
"To já tu kladu otázky." Si myslí, že se ho bojím, nebo co? Schodila jsem ze sebe jeho ruku a postavila se.
"Nejsi můj šéf!" Vytáčí mě snad každým slovem, jak se mohl tak změnit.
Jeho pohled se zjemnil, a dokonce se i trochu posmutněle usmál.
"Já jen nechápu, jak jsi sem mohla jít, ale už je mi to jedno." odmlčel se. "Pein chce, abys za ním šla." Chytl mě za ruku a táhl mě z pokoje. Zastavila jsem se ve dveřích.
"Proč?" Ani se na mě nepodíval a pokračoval dál.
"Netuším."
V hlavní síni stál jenom Pein a Konan.
"Děkuju Itachi, teď běž." Řekl Pein, Itachi přikývl a odešel.
"Pojď s námi. Něco ti ukážeme a neboj se, nic se ti nestane." Vydala jsem se teda za nimi. Ne, že bych jim na 100 procent věřila, ale strach určitě nemám. Co mi můžou chtít?

Pořád všechno okecávám a vlastně se nic neděje, co? Pardon, pardon. Já to časem nějak pořádně vymýšlím, nebojte.

Pokusím se co možná nejdřív. Jak začnou prázdniny, budu to mít blbý s časem, tak uvidíme.