Labyrint ✓

•16•

"Chucku?"
,,Nemusela jsi mě hledat",, já chtěla" přisedla jsem si k němu. Společně jsme pozorovali hvězdy. Po chvíli ticha jsem se odhodlala zeptat ,,Co se děje?" On se jen zhluboka nadechl. ,, Ty si nic nepamatuješ že?" ,,O čem to mluvíš?" Jen se ušklíbl. ,, Já to včera viděl a hlavně slyšel. Alby říkal že není žádná naděje" ,, naděje? Na co?",,nejde se dostat z labyrintu",,Dostaneme se, to že to řekl Alby nic neznamená" ,, Nelži mi!!" Chuck začal křičet, až jsem se ho lekla. ,, Všichni mi jenom lžete! No a že jsem malý, taky chci znát pravdu!!" Každým slovem zvyšoval hlas. Z hodného a milého chlapce se stal druhý naštvaný Alby. ,,Já ti opravdu říkám, je naděje že se odtud dostaneme" ,,Jak to můžeš vědět" ,,A jak Alby může vědět že naděje není?" Na to už mi neodpověděl. Rozeběhl se k žebříku a rychle po něm slezl dolů. Nechal mě tu samotnou a zmatenou.

- - - -

Ležím v mojí síti. Pořád si přehrávám slova, která mi řekl Chuck. Opravdu není žádná naděje? A hlavně co se včera stalo? Tolik otázek a žádná odpověď. Zvedla jsem své ruce a podívala se na ně. Jsou na nich malé jizvy po té mojí nehodě. Doživotní vzpomínka na labyrint. Leženího bylo dost je čas něco dělat.

Vstoupila jsem do kuchyně zrovna v momentě, kdy Pánvička zvyšoval hlas na jednoho z chlapců ,,To je pepř ne sůl! Copak nepoznáš rozdíl?!" Na tváři se mi vytvořil úsměv. Pamatuju na jeho slova 'mám tu dost pomocníků' ale to že neumí vařit to už mi neřekl. ,,Ukaž já to udělám" kluk na kterého Pánvička řval mi věnoval vděčný úsměv.  ,,Už jsi v pořádku?" ,,Jo už jsem v pohodě, docela mi to tady chybělo" ,,To věřím, hele tak udělej tohle maso a pak něco probereme" ,,Ehh dobře?" do rukou jsem vzala maso, které jsem začala připravovat. 

S úsměvem jsem klukům dávala jídlo. S takovou chutí jsem snad nikdy nepracovala, opravdu mi to tady chybělo. Přesunula jsem se k nádobí a začala ho umývat. Někdo si za mnou hlasitě odkašlal. ,,Ano Pánvičko?" chlapec se na ni upřeně díval a čekal jestli se k němu otočí. Když ani po pěti minutách se k tomu neměla, povzdechl si a sám ji otočil. Dívka se na něj dívala s kamenným výrazem ve tváři.  ,,Co se děje?" zeptal se tmavý chlapec. Dívka si stále držela svojí kamennou masku ,,Nic, potřebuješ ještě pomoct?" ,,Ne, dík". Chlapec jen pozoroval, jak se dívka vzdaluje.

- - - - 

Vylezla jsem na ten strom a už se jen těšila až přijde Newt. Tedy pokud přijde, třeba si myslí, že už se s ním tady nechci vídat. 

Mezitím co jsem myslela na nejhorší jsem si nevšimla, že někdo leze nahoru. Newt využil chvíle, kdy jsem ignorovala i to, že už sedí vedle mě. Dal mi ruku kolem ramen a políbil mojí tvář. Sice jsem se lekla, ale okamžitě jsem ho políbila. Polibek trval několik sekund, ale pro nás dva to byla jako věčnost.

,,Tak jak pak se má moje princezna?" jedině on mi vždycky zvedne náladu, ať se děje co se děje. ,,Ujde to, a jak se má můj princ?",,Když už je konečně s tebou, tak dobře". Přitiskli jsme se k sobě ještě blíž a užívali si tu chvíli, kdy můžeme být jen a jen spolu. 

,,Myslíš, že není žádná naděje na to se odsud dostat?" vyslovila jsem otázku se kterou jsem si já tento den lámala hlavu a neznala na ní odpověď. Až po chvíli jsem svůj pohled zvedla k Newtovi. Rozhodně mi neušel jeho zamračený pohled, který koukal do temného prostoru placu. Nijak jsem se neozývala a čekala jestli se ozve on sám. Ještě chvíli bylo naprosté ticho, něco kolem 5 minut? Najedou se ozval jeho krásný hlas s anglickým přízvukem. ,,Nevím". Řekl to s lítostí a bolestí. ,,Netuším, za ty frasácký 3 roky jsme ještě nenašli cestu." Jeho stisk povolil, až postupně svou ruku dal dolů. Povzdechl si,,Asi půjdu, dobrou".

Jen tak si slezl a nedal mi ani polibek na rozloučenou. Cítila jsem známé pálení v očích, aspoň vím že jeho už se na tohle rozhodně ptát nebudu. Se slzami stékajíc po mojí tváři se opírám o kmen stromu a pomalu se odebírám do zapomínající tmy. 

- - - -

Míchám v kuchyni nějakou  omáčku. Od toho večeru kdy Newt odešel jen tak. Uběhli tři týdny. Hned ten další den jsem si ho odchytla. Dohodli jsme se, že o tom už nikdy nebudeme mluvit. Všechno bylo v pohodě, jenže Alby nás jednou viděl, jak jsme vycházeli. Jeho vražedný pohled mi rozhodě neušel. Od té doby má Newt ještě víc povinností než měl před tím. Občas se stalo, že jsem ho přes den neviděla vůbec. Alespoň nám zbyl ten strom, o kterém Alby naštěstí ani nevěděl.

Každý večer jsme si užívali sladkých polibků a usínání vedle sebe. Vždycky jsme šli, ale spát do svých postelí, aby to nikomu nepřipadalo divné. Někdy jsem usnula a Newt mě odnesl do mé sítě. 

Byla jsem zabraná do svých myšlenek natolik, že jsem si ani nevšimla Pánvičky, který na mě celou dobu něco mluvil. ,, Hej, Rachel, Hej!" ,,Co? Promiň já se zamyslela" ,,Všiml jsem si".

,,Co jsi říkal?" ,,Dneska přijede nový baža. Zajímá mě jestli to bude další holka" ,,Cože? To už je měsíc?" ,,Nezdá se to viď? Čas tu plyne strašně rychle." Pánvička přišel ke mně a objal mě kolem ramen. ,,Jak dlouho jsi už s Newtem?". Vykulila jsem oči a odstoupila od něj. ,,Jak to?... Nikomu to neříkej. Hlavně ne Albymu nebo Gallymu nebo.. vůbec nikomu!" mluvila jsem strašně rychle, že bych se nedivila, kdyby mi pánvička nerozuměl. ,,Nikomu to říkat nebudu neboj se... a.." nedořekl větu, jelikož se placem rozezněl hlas sirény. 

Strašný zvuk, který upoutá pozornost všech chlapců v placu. S Pánvičkou jsme se taky vydali ke kleci. Z dálky jsem viděla, jak tam skáče Newt. byli jsme asi 10 metrů od klece, když v tom jsme viděli jak se nějaký chlapec dostává z klece. Zmateně se rozhlížel a najednou se rozeběhl směrem k bránám. Ostatní chlapci na něj pořvávali a pískali. Když v tom najednou zakopl a spadl na zem. Placem se rozezněl hlasitý smích všech kluků. 

Spolešně s Newtem jsme se vydali za hnědovlasým chlapcem. 

****************************

Tak tu pro vás mám tu kapitolku♥ :D trochu pozdě vám přeju krásné prázdniny♥