Labyrint ✓

•19•

Probudily mě polibky na mém krku. Usmála jsem se a s otočením jsem pomalu otevřela oči. 

Podívala jsem se do nejkrásnějších očí, které kdy existovali. Znova mi věnoval polibek, tentokrát na rty. Začal mi vrnět do rtů ,,Tohle bych si nechal líbit každé ráno",,Jo to já taky" dál jsme se líbali. ,,Po ránu jsi strašně krásná",,To ty taky". Jeho rozespalé oči se lehce přivřeli, jelikož se znovu usmál. Objal mě rukou kolem pasu a přitáhl si mě k němu. Chvíli jsme se ještě mazlili, než jsme oba usoudili, že by jsme raději měli jít. 

Newt si zrovna oblékal své triko, které jsem mu včera odhodila někam do kouta. Při představě včerejšího večera jsem si skousla ret. Newt si v tom momentu přetáhl triko a podíval se na mě. Zvedl obočí a křivě se usmál. ,,Ale, ale, kdopak nám to myslí na nemravné věci?" přistoupila jsem k němu, skousla si ret, dala mu ruce na hruď a pomalu se podívala do jeho obličeje. Tvářil se pořád stejně, akorát teď byla v jeho očích touha. ,,Kdo by na to nemyslel?",,Jen debil, protože teď mám chuť tě hodit na postel a opíchat" ,,Kdo by do tebe řekl, že budeš mít takový slovník" dala jsem mu polibek ,,No nic musím jít.. pa.. večer" když jsem odcházela, ještě jsem se schválně otočila a trochu víc pohupovala boky.

Procházela jsem placem do jídelny za Pánvičkou, celou dobu jsem se usmívala a něco pobrukovala. Cítila jsem se tak šťastná, dokonce jsem zapomněla, že jsme zde uvězněný. Viděla jsem běžce, jak se připravují u brány. Dneska trochu pozdě, ale nijak to neřeším. Cestou potkám Minha a tak ho pozdravím. ,,No dobré ráno, dneska v nějak dobré náladě" Jen tak si poskočím a zasměju se ,,Dneska bude dobrý den, cítím to v kostech" Minho se nade mnou zasmál a pokračoval v cestě. Myslela jsem, že k bráně, a tak jsem šla dál. 

,,Ahoj Pánvičko" ,,Ahoj? Dneska nějak moc veselá" ,,Nemůžu mít dobrou náladu?" ,,To neříkám". Udělala jsem zvláštní pohyb s ramenem a zasmála se. Pánvička pouze zakroutil hlavou a radši nic neříkal. 

- - - - - 

Celý den jsem se těšila až zase ucítím jeho sladké rty a ucítím jeho nádhernou vůni. Bylo po večeři a asi za hodinu se měli vracet běžci. Když v tom se z labyrintu ozval strašný křik a hned za ním další. Najednou z brány vyběhli nějací tři chlapci a každý nesl jednoho zraněného. Alby, Newt a Minho k nim přiběhli. Postupně se k nim přidal celý plac včetně mě. ,,Co se stalo?" ,,Katastrofa Alby... Zničehonic nás přepadli rmuti" ,,Kolik jich bylo?" ,,Aspoň dva" ,,To se nikdy nestalo, až teď". Jeden chlapec se zkusil pohnout, ale zařval bolestí. ,,Rychle odneste je k meďochům". 

Už hodinu se ozývají ze Dvora hrozné výkřiky, které všem dělají husí kůži. Jelikož jsou tam tři kluci, tak jsou výkřiky hlasitější. 

Malý Chuck se ke mně přišel schovat. Objala jsem ho kolem ramen a co nejvíc si ho přitiskla k sobě. Po chvíli se k nám připojil Tommy a Minho. ,,Jak to že nejsi uvnitř Minho?" ,,Nechtěli mě tam.. a já jsem za to rád, nechci vidět Rona, Michaela a Erica, trpět" ,,To chápu". Thomas koukal před sebe,,Jsou to strašné zvuky" dostal ze sebe s roztřepaným hlasem ,,Věř mi nikdo si to tu neužívá" odpověděla jsem s tichým hlasem.

V tichosti jsme tam seděli další půl hodinu. najednou jsem si všimla, že Newt vyšel ze Dvora a rozhlíží se kolem. když jsi všiml mě, lehce mi pokynul hlavou ať jdu dovnitř. ,,Omluvíte mě kluci? Asi se půjdu projít.. už ty zvuky nemůžu slyšet" ,,Jo chápu.. já se půjdu umýt". ,,my tu s Chuckem ještě posedíme.. viď kámo",,Jasný Tommy". 

Minho odešel směrem ke koupelnám, Tommy a Chuck seděli u toho velkého stromu, no a já si obešla Dvůr, aby to nebylo tak divné a pak rychle vklouzla dovnitř. Dole jsem Newta neviděla a tak jsem se rychle vydala do jeho pokoje.

Otevřela jsem dveře a viděla o, jak sedí na posteli a má obličej v dlaních. Přišla jsem k němu a pohladila ho po vlasech, okamžitě zvedl svůj pohled. Hned mě pevně objal. Stále jsem ho hladila po vlasech a čekala jestli něco řekne. 

Chytil mě pod zadkem a shodil do postele. Hladila jsem ho po jeho tváři ,,Tak co se stalo?" unaveně vydechl ,,Nemáme dost séra... Máme jen dvě injekce, ale kluci jsou tři. Takže čekáme který na tom bude hůř, aby jsme ho zabili" rychle se nadechnu a vykulím oči ,,Musí být i jiná možnost" ,,Bohužel není" pevně jsem ho objala a on mi zabořil nos ke krku ,, A aby toho nebylo málo, díky tomu nemáme dostatek běžců a Alby se rozhodl jít zítra do labyrintu. Chtěl jsem tam jít taky, ale ostatní mají strach, že bych to s tou nohou nezvládl" ,,Já tě tam nepustím" ,,Ale my musíme najít cestu ven, jsme tu už tři posraný roky",,Já vím, ale je to tam nebezpečný a jestli se ti někdy něco stane..." ,,Neboj mě se jen tak nezbavíš" ,, To ani nechci". Mezi námi bylo ticho, do doby než ho prolomil Newt ,,Thomas chce být běžcem" ,,Proč?" ,,Prý cítí, že je to jeho poslání nebo co.. taková kravina, ten frasák ani netuší jak je to tam nebezpečný" ,,Nemysli na to a spi". Dala jsem mu pusu na pusu a sama se s myšlenkami na zítřek ponořila do tmy. To byl teda krásný den.

- - - - -

Když už jsem se probudila, Newt tam nebyl. Zřejmě šel vyprovodit Albyho k bráně. Taky jsem vstala a šla, jako každý den, za Pánvičkou do kuchyně. Všimla jsem si Newta, který stojí před bránou a pozoruje zřejmě běžícího Albyho. Ještě chvíli tam stojí, rukou si protře obličej a pomalu se otočí. Podívá se na mě a lehce se usměje. Já stejně vidím v jeho očích strach. Zamávám mu a ukážu na jídelnu. Lehce přikývne a pomalu se vydává k jídelně.  Já tam dorazím dřív než on jak zjišťuju Pánvička tu ještě ani není. Uslyším za sebou kroky a tak se otočím, stojí tam v celé své kráse. Jdu k němu a pořádně ho obejmu. ,,Miluju tě Rachel" ,,Já tebe, on se vrátí neboj". Obejme mě ještě silněji.

*******************

děkuju za podporu ♥