Labyrint ✓

•27•

Všichni jsme seděli naproti sobě a nic nechápali. Newt mě chytl za ruku a pevně ji stiskl. Jediný, kdo nevydržel být ticho, byl Minho ,,Kam nás vezete!" Jeden z vojáků mu odpověděl ,,Jen se nebojte, do bezpečí" nikdo se už neopovážil zeptat. 

Po nekonečné cestě jsme se dostali před obrovskou budovu. Zírali jsme na ní s otevřenou pusou ,,Dělejte! Nebo jich sem přijde víc!!" zakřičel na nás jeden z vojáků. Neměli jsme tušení, kdo, ale raději jsme se rozešli k pomalu otevírající bráně.

Brána se za námi zavřela a my se otočili za tleskáním. K nám se přibližoval chlap, který vypadal jako krysa ,,Že vypadá jako krysa?" nezbylo nám nic jiného než s pánvičkou souhlasit. ,,Vítejte moji zlatí. Mé jméno je Janson, jsme rádi, že jste zkoušku složili v tak hojném počtu" usmál se na nás s nejvíc slizkým úsměvem, který jsem kdy spatřila. ,,Zkoušku?  O čem to mluvíte?" Podíval se na nás s lítostivým pohledem ,,Já zapomněl... Myslím, že jste unavení... Běžte se osprchovat a obléct si něco čistého, pak vám vše vysvětlím." Nikdo z nás se k ničemu neměl, a tak Krysák pokynul rukou a vojáci nás popohnali dopředu ,,Oh.. snad nepůjdete všichni společně... dívky tudy" pevně jsem se chytla Newta na protest. ,,Nebojte se, milá Rachel, s Newtem se hned setkáte" ,,Jak víte jejich jména?!" ,,Znám jména všech, Thomasi... teď běžte už do těch sprch" 

Přesto, že nám se nechtělo, vojáci nás rozdělili. S Teresou nás dovedli do sprch, na skříních leželo složené oblečení, ručníky a gely. ,,Až budete hotové stačí zaťukat, budeme tady" s tím zavřeli a nechali nás samotné.

,,Co se to proboha stalo" zašeptala jsem směrem k Terese ,,Všechno se to událo, tak rychle." Teresa přišla ke mně a pouze mě objala ,,Teď už bude vše jen dobrý" ,,Doufejme" ještě chvíli jsme byli v objetí. Myslím, že každá jsme to teď potřebovali.

Sundala jsem si všechno oblečení, oklepala jsem se zimou, když se mé nohy dotkly studené podlahy, i přes to jsem vklouzla do sprchy a rychle otočila kohoutkem. Na mou pokožku začali padat teplé kapky vody. Úlevně jsem si oddychla nad tím příjemným pocitem, do této chvíle mi nedošlo, jak moc ulepená a zpocená jsem byla, když jsem se podívala dolů. Všimla jsem si červených potůčků krve a moje oči okamžitě začali slzet. Vzpomněla jsem si na Chucka a jeho malé tělíčko ležící na zemi. On si nezasloužil zemřít, on ne. 

Jen kdybych věděla, že zemřít... zemřít bylo to nejlepší, co by nás mohlo potkat.

- - - - - 

Vojáci otevřeli kovové dveře a ustoupili nám, aby jsme mohli projít. Okamžitě jsem se rozhlédla v domněnce, že uvidím zbytek čónů. Nestalo se tak ,,Umm, kde jsou ostatní?" nikdo mi neodpověděl a pouze mi zavřeli před nosem. S Teresou jsme se na sebe podívali ,,Co když se jim něco stalo?... Co když se něco stalo Tommymu.." tohle mě zarazilo ,,Ty a Thomas.." ona se začervenala ,,No víš.." usmála jsem se, vzala ji za ruku a společně jsme se posadili. 

,,Kdy se to stalo?",,Začalo to už na té věži... promiň nevím, jak tomu říkáte" zavrtěla jsem hlavou na náznak, že to není důležité, proto pokračovala ,,Povídali jsme si a mně přišlo, jako když ho znám celou věčnost... Byli jsme si bližší a bližší. Vyvrcholilo to v té kleci, celou noc jsme si povídali.. ten večer jsme se políbili" celou dobu jsem se usmívala, byla jsem za ně šťastná, i když se to nezdá Tom mi přirostl k srdci. Vzpomněla jsem si na Newta, mám strach, co se mu stalo, doufám že je on a ostatní v pořádku. Teresa jakoby věděla na co myslím mě dlaní pohladila po rameni ,,Neboj, budou oba v pořádku brzy se s nimi setkáme" jen jsem jí věnovala úsměv.

Mluvili jsme ještě dlouho, jako první usnula Teresa a ač jsem nechtěla, nakonec i já usnula.

- - - - -

Probudil mě rachot dveří a následné hlasy ,,Vstávejte je čas." Může mi už někdo vysvětlit o co tu jde, nechápu absolutně nic z toho, co se tu děje a co kdo říká. Raději jsme ale neprotestovali a šli s vojáky. 

Dovedli nás do místnosti plné stolů, očividně jsme tu nebyli sami, jelikož některé stoly byli už obsazené dívkami a chlapci. Stejně s námi přišli z druhé strany kluci. Jakmile jsem zahlédla Newta, rozeběhla jsem se i on se protlačil mezi kluky a spěchal ke mně. Skočila jsem mu do náruče, on se odtáhl a celou si mě prohlédl ,,Jsem tak rád, že jsi v pořádku",,to já taky" ostatní k nám došli a já se vrhla do náruče Minhovi a Thomasovi. Odtáhla jsem se a nechala Toma ať obejme svou přítelkyni.

Posadili jsme se k volnému stolu. Po chvilce se rozezněl místnosti zvuk připomínající zvonek a do místnosti vstoupili vojáci s vozíky s jídlem. Na každý stůl položili pečivo a věci k tomu. Chvíli jsme se zdráhali, ale nakonec jsme si každý vzal a zmizelo to v nás rychlostí blesku. 

Po jídle nás vojáci rozdělili na dvě skupiny. Naštěstí jsme byli všichni spolu a v druhé skupině byli ti ostatní co zde byli v místnosti. Odvedli nás do další místnosti, kde byli křesla, nějaké knihy a poličky. Zde nás zavřeli a nechali zmatený.

,,Mám toho dost" začal Minho ,,Vám nevadí, že nic nevíme? Jak můžeme vědět, že nám nic neudělají, kort jestli to jsou ti co nás věznili" ,,A myslíš si, že něco zmůžeme? Myslím, že si viděl kolik tu je vojáků" Minho praštil pěstí do zdi.

,,Není nutné být hned tak agresivní, nemyslíte Minho?" Ozval se hlas. V rohu místnosti seděl Janson. ,,Okamžitě mi řekni, co po nás chceš ty grinde frasácký" Minho se proti němu rozeběhl, ale pár metrů před Jansonem se ozvala rána a Minha to odstřelilo. ,,Minho!!" zmiňovaný se zvedl a věnoval naštvaný pohled Krysákovi. Ten se přihlouple usmíval ,,Když jste přišli na to, že ke mně se jen tak nedostanete, mohli byste se uklidnit a poslouchat." všichni jsme ho sledovali a čekali co nám řekne.

,,Abych tedy začal, mé jméno již znáte.." ,,Jo, krysáku" ozval se rozzuřený Minho ,,Janson, ale děkuji za přezdívku" Minho se pouze ironicky zasmál ,,Mohu pokračovat?" když jsme byli ticho, bral to jako souhlas. ,, Pro úvod. Co se stalo se zemí víte, nevíme čím to je, ale vy jediný jste imunní. Proto vznikl projekt labyrint. Každý den, každou vteřinu jsme vás sledovali, chtěli jsme najít, proč jste jiní... Bohužel se nepodařilo, lék se nenašel a lidstvo je odsouzené k záhubě..." ,,Co s námi chcete dělat?" poprvé jsem se ozvala já ,,Dobrá otázka Rachel, nevím zda je to pro vás dobrá zpráva, ale vaše testy nejsou u konce. Labyrint byla jen první část, druhá část vás čeká již zítra" prudké nádechy a vyděšené pohledy. ,,Než  budeme pokračovat, musím vám oznámit nemilou zprávu. Druhá část testu se bude konat venku, jste imunní, takže pokud vás někdo nezabije, nic se vám nestane. S lítostí vám oznamuji, že díky našim výsledkům jsme zjistili, že ne všichni jsou imunní." 

S Newtem jsme se na sebe podívali. Měl stejný pohled jako já. Vystrašený.