Labyrint ✓

•15•

Probudili mě paprsky světla. Pomalinku jsem začala otevírat oči, šlo to těžce jelikož mě šíleně bolela hlava. S hlasitým bolestným výdechem jsem se posadila a protáhla. Moje oči se otevřely úplně. Rozhlédla jsem se kolem a zjistila jsem, že ležím v mojí síti. 

Kousla jsem se do rtu a vzpomínala na včerejšek. Alby, Gally, šátek v puse, a pak temnota. Nic si potom už nepamatuji. Pro dnešek jsem se rozhodla vyhýbat Gallymu a Albymu. Předklonila jsem se dopředu a poté se vyhoupla na nohy. Z prudkého pohybu mého těla mě začala bolet hlava. Chytla jsem se za ní a opřela se o sloup vedle mě. Po dobré chviličce jsem se dala do pohybu. Moje chůze se podobala zombie. 

Došla jsem do jídelny, kde už na mě čekal usměvavý Pánvička. Sedla jsem si ke stolu hned u Pánvičky. ,,Co jsi vyváděla děvče?" ,,Já nevím, nic si nepamatuji". Pánvička nade mnou zakroutil hlavou. ,,Jsi schopná pracovat?" ,,Jo jsem" ,,V tom případě vajíčka čekají až je hodíš na pánev a uděláš z nich výborná volská oka". I přes bolest hlavy jsem se zasmála vtipu. ,,Jdu na to šéfe". S velmi těžkýma nohama jsem vstala a přešla do kuchyně. 

Dodělala jsem poslední vajíčko. Moje oči byly ještě víc těžší než předtím. ,,Měla by jsi se jít vyspat" ,,Já to zmáknu" ,,Když myslíš". Pánvička se odešel najíst za ostatními chlapci. Vyhoupla jsem se na dřevěný stůl, zaklonila hlavu a unaveně vydechla. ,,Kde jsi včera večer byla?" Moje srdce se málem zastavilo z toho jak jsem se teď lekla. Můj pohled se přesunul na chlapce s oříškovýma očima. ,,Lekla jsem se tě" ,,Promiň ... kde jsi teda byla?" ,,Já.." nemůžu mu říct že poslední co jsem včera viděla byl Alby A Gally. Čím blíž ke mně byl, tím více mě propaloval jeho zvědavý pohled. ,,Já jsem byla schovaná v lese.. víš trochu to na mě padlo.. no a já chtěla být sama",,Ah tak.. a proč vypadáš jako když jsi se porvala s rmutem?" ,,Les není příjemné místo na spaní" otevíral pusu, aby mi ještě něco řekl, ale já ho umlčela polibkem. K čertu s Albym a Gallym. 

Jeho ruce jezdili po mých zádech. Užívala jsem si jeho dotyky. Tohle je mnohem lepší než snídaně. Odtáhli jsme se od sebe  ,,Tohle bych dělal pořád" ,,Já taky". Jeho paže se obmotali kolem mého těla. 

Ještě chvíli jsme stáli, no já spíše seděla v objetí. Poté nám došlo jak moc to může být riskantní a pustili jsme se. ,, Víš... čekal jsem na tebe" ,,Omluvám se" ,,V pořádku hlavně že jsi zdravá" věnoval mi úsměv, který jsem mu oplatila.  ,,Asi bych měl jít" ,,Jo asi jo". Naposledy mě políbil, pak odešel. 

- - - - 

Procházím se placem a přemýšlím. Je to stereotyp na který si ti kluci už zvykli. Jídlo práce jídlo práce jídlo oslava/ spaní. Je to nuda, to nikdo z nich netouží po akci? Po nějaké zábavě? PO adrenalinu v žilách? Možná že kdybych věděla co je za zdí ta touha po akci, zábavě a adrenalinu by mě přešla. To mi připomíná, že stále nevím co stalo Newtovi s nohou. Doufám že mi to časem řekne. Nechci na něj tlačit.. . 

Už je po večeři, proto jsem se rozhodla jít se vykoupat. Ručník, sprchový gel a šampon. Jako vždy. Rozpustila jsem si vlasy z culíku a pustila na sebe horkou sprchu. Vzdychla jsem nad horkými kapkami dopadající na moji studenou pokožku. Gel jsem si dala na mou ruku a začala roztírat po celém těle. V hlavě mi začala znít hudba. Znenadání jsem si vzpomněla na její slova i rytmus.

  Čekám na čas, který tě míjí
Doufám, že vítr změní tvůj názor
Mohla bych ti dát tisíc důvodů proč
A já tě znám, musíš to udělat  

Nevím z jakého důvodu mě napadli zrovna tyhle slova. Ale zpívala jsem si je stále dokola, protože jsem si jiné nepamatovala. Stále jsem se snažila to správně zazpívat. Je to jako vzpomínka z mého života před Labyrintem. Dalo mi to naději, že snad jednou se odsud dostaneme. Že život mimo Labyrint existuje. 

- - - - 

Za celý den jsem neviděla Chucka. Proto jsem zašla k sítím a různě se vyptávala. ZA celý den ho nikdo neviděl. Rozhodla jsem se zajít na rozhlednu. Co si budeme nalhávat, za celou dobu co jsem tu a že to už asi týden bude, jsem tam nikoho vylézat neviděla. Také si nemyslím že by Chuck šel do lesa. 

Stála jsem před rozhlednou a doufala že tam chlapec bude. Dala jsem ruce na žebřík a začala šplhat nahoru. Lezla jsem opatrně, jelikož u rozhledny není žádné světlo. Jediné co mi svítilo bylo jemné světlo měsíce. 

Přehoupla jsem se z žebříku na dřevěnou pluchu rozhledny.  I přes minimální světlo jsem si všimla malá postavy s kudrnatými vlasy. Šla jsem k němu blíž. Natáhla k němu ruku, kterou jsem položila na jeho rameno. ,,Chucku?". Jeho pohled se otočil ke mně. 

******************************

Budu zlá a ukončím to tu! :D Já vím kapitola po hodně dlouhé době, opravdu se za to omlouvám ♥ Trochu pozdě vám přeju hodně štěstí do nového roku♥♥