Bestie v nás [TVD/TO FF] ✔

1. kapitola - Tam, kam tě srdce táhne

Princ přislíbil lásku ženě; mladé, krásné, ušlechtilé, 

aby mu svou ruku dala; na jiného nečekala. 

Rytíř, ač chrabrý, vznešený - v lásky hře přec nezkušený -

odcházel tak poražený; společností odsouzený. 

Pohled Hope

Dětská hudba vyhrávala po domě a přiváděla mě do podivně nostalgické nálady. Všechny ty pobíhající a výskající děti mi roztáhly úsměv na tváři. Byly tak bezstarostné a netušily, že je kolem nich jeden velký zákeřný svět plný smrti a bolesti. Úsměv mi ovšem na tváři nevydržel příliš dlouho. Cítila jsem se příšerně osamělá. Postrádala jsem tu obě dvojčata a nedokázala se smířit s myšlenkou, že už to zřejmě nikdy nebude jako dřív.

Lizzie si moc přála přijít, ale nemohla. Nedokázala plně ovládat své nové instinkty a v davu lidí trpěla jako zvíře. Nezvládala svůj hlad a to ji ničilo. Občas jsem ji přistihla, jak stává v okně domu a sundává prsten, který ji měl chránit před sluncem. Vždycky ho nasadila zase zpátky, ale já věděla, že byla zoufalá. Ani jednou jsem neslyšela, že by si stěžovala na svůj osud, který si dobrovolně vybrala pro Kolovu záchranu. Obdivovala jsem oběť, kterou byla schopna přinést pro lásku, jenže jsem byla zřejmě jediná.

Kol zmizel hned druhý den ráno a neobtěžoval se ani nikomu z nás dát vědět. Pohrál si s jejími city jako kočka s myší a nakonec zmizel bez jediného poděkování. Zklamal mě, ačkoliv jsem to zřejmě mohla čekat. Kol Mikaelson bude vždycky první myslet na sebe, a pak teprve na ostatní. A možná to tak bylo nakonec dobře. On a Lizzie byli každý z jiného světa a nebyla žádná šance, aby si našli společnou cestu. Vždycky by to skončilo špatně hlavně pro ni.

No a Josie? O té už nikdo několik dní neslyšel. Od té osudné noci ji nikdo nedokázal najít a ta nevědomost byla příšerná. Netušili jsme, co se stalo, kam odešla, ani jestli je v pořádku. Caroline s Alaricem ji denně hledali, ale marně. Nikdo z nás tedy neoplýval dvakrát sváteční náladou. A já se za to všechno cítila velkým dílem zodpovědná, ačkoliv mi nic z toho nikdo nedával za vinu. To já sem přivedla Kola, to já požádala holky o pomoc pro Michaelsonovi. Svým rozhodnutím jsem roztříštila jejich rodinu na kousky a netušila jsem, jak to napravit.

Po očku jsem si všimla, že se většina skupiny přesunula k velkému stolu posetém dárky pro malou Abby Bennettovou, která právě slavila své osmé narozeniny. I já jsem nakonec nenápadně popadla ze stolu jednu skleničku vína a přesunula se mezi ostatní. Rozbalování dárků byla vlastně docela nuda, ačkoliv hnědé veselé oči rozzářeného dítěte rozhodně stály za to.

"Maminko?" ozvala se z ničeho nic, když rozbalila jeden z posledních dárků na stole. "Co je to?" sáhla do krabičky a vytáhla z ní mosazný ozubený strojek.

Poznávala jsem ho naprosto neomylně. Byl to ascendent. Oči se mi rozšířily - možná překvapením, možná strachy. Vlastně jsem netušila, jak se v tu chvíli cítit. Udělala jsem pár kroků blíž a opatrně odsunula pár dětí z cesty. I Bonnie okamžitě ztratila barvu z obličeje, když si strojek opatrně převzala do rukou. "Pane bože," zašeptala tiše a okamžitě se rozhlédla kolem sebe. Instinktivně se přesunula přímo před svou dceru - připravená bránit ji celým svým tělem. A já se začínala bát, že to bylo oprávněné.

"Hodně štěstí zdraví. Hodně štěstí zdraví. Hodně štěstí, malá Bonnie. Hodně štěstí zdraví!" ozvalo se z davu a já prudce otočila hlavu tím směrem. Kai tam stál se svým typickým zákeřným úsměvem na rtech a lidé mu uhýbaly z cesty, když se blížil ke stolu. Jen málo kdo z nich ho mohl znát, nicméně podezíravý šepot se rozléhal celou místností. "Mrzí mě, že jste mě nepozvali," zavrtěl hlavou s pohoršeným výrazem a nakonec se zastavil přímo před Bonnie.