Bestie v nás [TVD/TO FF] ✔

23. kapitola - Úsvit naší budoucnosti

V pohádkách je temný černokněžník, který unesl princeznu, vždy ten zlý, kterého nakonec čeká zasloužený trest. Zlo je ovšem v každém z nás, stejně jako dobro. A občas stačí jemný závan motýlích křídel, aby rozvířil lásku v jinak černém srdci. 

Pohled Hope

Probudila jsem se na gauči uprostřed místnosti, kterou jsem vůbec nepoznávala. Chvíli jsem se rozkoukávala, než jsem si uvědomila, co se vlastně stalo. To pochopení mě donutilo prudce si sednout a rozhlédnout se kolem dokola. Nikoho jsem neviděla, ale z vedlejší místnosti byly slyšet zvuky cinkajícího nádobí.

Poslední, co jsem si pamatovala, než jsem se probudila tady, byla lehká oranžová zář a silný pocit slabosti. Pane bože, to snad ne! První můj pohled padl na ruce a nohy. Ať jsem koukala, jak jsem koukala, nevypadalo to, že bych byla jakkoliv svázaná – ať už provazy nebo kouzlem. Na ten popud jsem se okamžitě zvedla z gauče, až se mi zamotala hlava, ale to mě neodradilo od cesty do bitvy. Tohle už zašlo moc daleko. Tohle byla poslední kapka.

Vřítila jsem se do kuchyně, nasupená jako býk v koridě. Do tváří se mi nalilo horko a v kombinaci se zrzavými vlasy jsem musela vypadat jako v jednom ohni. Zřejmě ze mě šel strach, protože Kai překvapeně povytáhl obě obočí a ustal v činnosti, kterou právě dělal.

"Co má tohle znamenat, Parkere?!" vyštěkla jsem hlasitě, div že jsem ho nepoprskala. Bože. Je to vůbec možné? Ten kluk prostě nebyl normální.

Během toho, co jsem netrpělivě čekala na odpověď, jsem si všimla, co tu vlastně dělal. Přes rameno měl přehozenou utěrku, v jedné ruce držel dlouhý ostrý nůž a v druhé zeleninu, kterou právě krájel.

"Co? Dělám ti snídani. Máš radši míchaná vajíčka nebo volská oka?" zeptal se bezstarostně a na tváři se mu roztáhl úsměv. To jako myslel vážně? Tohle přece musel být zlý sen, tohle si určitě jenom představuji.

Prudce jsem rozhodila rukama na znamení nechápavosti. "Snídani? Ty jsi mě unesl, abys mi udělal snídani? Jsi normální? Měli by tě zavřít do blázince, šílenče!" štěkala jsem a rozhazovala u toho rukama. Byla jsem naprosto nepříčetná a popravdě – nikdo mě nikdy nedokázal vytočit tak jako Parker.

Kai mě chvíli mlčky sledoval, a pak na mě ukázal hrotem nože. "Líbí se ti to, přiznej to," zasmál se a znovu se vrátil ke krájení zeleniny. "Krom toho, tohle byla jediná možnost, jak s tebou strávit nějaký čas, rebelko. Nějakou dobu už se mi vyhýbáš," oznámil mi, jako kdyby unášet lidi byla naprosto běžná věc. Nejhorší na tom bylo, že zřejmě nešlo o žádný jeho hloupý vtip, ale že tohle byl prostě jeho způsob řešení věcí.

"To snad ani nemůžeš myslet vážně. Bože, Kaii!" Promnula jsem si unaveně spánky, ale největší hněv už mě pomalu přecházel. V hloubi duše jsem se na něj prostě nedokázala zlobit tak, jak bych měla. Ten kluk strávil víc jak polovinu svého života v naprosté samotě a to na člověku zanechá své stopy. Stačilo se podívat na mou rodinu. I oni byli poznamenaní tím, co si prožili.

"Mám radši míchaná vajíčka," vzdychla jsem nakonec rezignovaně a sedla si k jídelnímu stolu.

Kai vypadal, že z toho má upřímnou radost a během chvilky mi donesl hrnek horké kávy a hned potom i talíř se snídaní. "Dobrou chuť," popřál mi se širokým úsměvem.

"Kde to vůbec jsme, Parkere?" dovolila jsem se zeptat během jídla. Vajíčka byla vlastně moc dobrá a celá snídaně ve mně zmizela v rekordním čase.

"V Gilbertovic domu u jezera. Půjčil jsem si od Eleny klíče, jen jsem jí to zapomněl říct." Nevinně se uculil a i on dojedl všechno, co měl na talíři. "Kdybys snad dneska neměla co na práci, pobyt v panenské přírodě ti jistě prospěje."