Bestie v nás [TVD/TO FF] ✔

9. kapitola - Z nepřítele spojencem

I Jackova fazole, která vyrostla až do nebe, byla původně drobným semínkem schovaným v něčí kapse. Stejně tak klíčí pravé přátelství a občas i láska. Pouto, které mělo čas zapustit kořeny, je totiž nezničitelné. 

Pohled Kaie

Zbrklý útok, který jsem podnikl vůči Kolovi, zaskočil i mě samotného. Obvykle jsem nikoho nenapadl jen tak bez rozmyslu. Většinou jsem se pokoušel odhadnout, co mi tenhle krok přinese. Motivace jsem pro to měl obvykle různé – od zahlazení stop až po obyčejnou nudu. Ať tak nebo tak, vždycky jsem to dělal jenom pro sebe. Ale tentokrát ne. Tentokrát jsem to udělal pro rebelčiny modré oči, a to bylo naprosto šílené. Dokonce i na mě.

Neměl jsem ovšem příliš času přemýšlet nad vlastními činy. K mému překvapení nepřišel ani odvetný útok od Kola, a dokonce ani žádná morální hysterie od Hope. Zdálo se, že se celý svět doslova zbláznil. Tuhle domněnku potvrdil i fakt, že se Koloušek zvedl ze země a poslušně, jako pejsek, následoval mou blonďatou neteř. Co se to s námi všemi dělo?

Jakmile ti dva zmizely z místnosti, zůstali jsme v ní jenom my tři – já, Hope a ten trouba, kterého jsem nemohl ani vystát. "Mám nápad." Ujal jsem se okamžitě slova. "Tenhle šašek tu uklidí a my dva vyrazíme na zmrzlinu, co říkáš, rebelko?" Mrkl jsem na zrzku a očekával, že jí můj nápad bude připadat stejně geniální jako mě. Vlastně to ode mě byl obrovský kompromis. Tahle alternativa totiž nezahrnovala fyzické násilí vůči Cameronovi, a to bylo co říct.

Hope se nicméně pouze ušklíbla a otočila se na přímo na něj. "Běž, ano? Postarám se o sebe." Pousmála se a obě ruce mu položila na hrudník. Pevně jsem zaťal zuby k sobě a s přimhouřenýma očima je sledoval. Nechtěl jsem to sledovat. Proč bych vůbec měl?

Pokusil jsem se udělat krok blíž a rozdělit ty dvě hrdličky od sebe. Nešlo to. Nemohl jsem se ani pohnout. Velice rychle mi došlo, že mě rebelka drží svými čáry máry v šachu, abych neztropil scénu.

Jakkoliv absurdně to může znít, udělalo to na mě dojem. Znamenalo to, že mě zná natolik dobře, aby dokázala předvídat mé reakce. Zřejmě by mě to mělo spíš znepokojovat – nechtěl jsem být předvídatelný – ale u ní mě to zároveň i těšilo. Tvořilo to mezi námi křehké pouto, které jsem si dosud s nikým vytvořit nedokázal.

"Zavolám ti," dodala nakonec šeptem, načež ho krátce políbila. Krev ve mně vztekle bublala a kdyby mohla, vytékala by mi snad i z uší. Tentokrát už jsem ztrácel trpělivost a začal v sobě pátrat po kouzle, kterým mě držela na jednom místě. Byl jsem odhodlaný ho okamžitě zlomit a provrtat jednu z třísek tomu blbečkovi skrz tělo.

Dřív, než jsem to stihl udělat, už byl bohužel pryč a Hope stále přímo proti mě. Kouzlo okamžitě povolilo a já se mohl konečně zase hýbat. "Nemůžeš si ze mě dělat svoji loutku, rebelko," ušklíbl jsem se pohoršeně a založil si ruce na hrudníku.

"Jen tě vedu správnou cestou, Parkere," odvětila okamžitě. Na tváři jí pro tentokrát nehrál škodolibý úsměv, kterým mě obvykle častovala. Zdála se zoufalá, nešťastná, a to se mi nelíbilo. Její nálady na mě působily skoro jako zaklínadla, až mě to samotného děsilo.

"Uklidíme to tu a vypadneme, hm?" Navrhl jsem jí, v mých očích, nejschůdnější řešení. "Vezmu tě třeba na ryby do Kanady. Nebo můžeme lovit jeleny v Montaně. Cokoliv si budeš přát."

Chvíli na mě jenom nechápavě koukala, načež s pobaveným úsměvem zavrtěla hlavou. "Nemůžu jet ani do Montany ani do Kanady, blázne. A kdybych mohla, myslím, že bych si vybrala trochu jinou společnost."