Bestie v nás [TVD/TO FF] ✔

26. kapitola - Člověk člověku vlkem - 2. část

Pravá láska prý překoná všechny nástrahy a dojde svého šťastného konce. To když se potkají dvě duše, které si byly předurčeny osudem. Občas mají ale zakázaní milenci na očích klapky a zanechávají za sebou jenom zkázu a smrt. Život má totiž do pohádky daleko. 

Pohled Hope

Je zvláštní, jak se život občas téměř otočí kolem své vlastní osy a obrátí se proti vám. V jednom okamžiku máte hrudník plný blaženého pocitu z cizích doteků a za pár hodin vám tím samým místem proletí šipka z kuše. Bez varování, zato s drtivou silou.

Zvláštní na tom byla skutečnost, že bolest byla to poslední, co jsem cítila. Šok ji naprosto vystrnadil z těla. Ani já sama jsem si nepřipouštěla, že by to mohlo být cokoliv vážného. Jako ve snách jsem odtáhla ruku z hrudníku a zadívala se na dlaň zborcenou tmavou krví.

Tehdy mi teprve došlo, co se doopravdy stalo. Slabost mě začínala přemáhat, když jsem pootočila hlavu na Kaie, který se na mě díval s upřímným zděšením v očích. Oči měl rozšířené a rty nechápavě pootevřené.

Věděla jsem, že ten šíp měl patřit jemu. Jenom o zlomek vteřiny dříve totiž stál na místě, kudy prolétl kovový hrot. Pravděpodobně by ho trefil přímo do zad a na místě ho zabil. A já byla neskutečně vděčná, že zasáhla náhoda a ušetřila ho.

"Hope! To ne, Hope!" Kai mě na poslední chvíli nemotorně zachytil, když jsem klesla na kolena, takže jsme skončili v prachu na zemi oba dva. Nelíbila se mi panika v jeho očích. Ani slzy, které mu začaly zaplavovat víčka. Bylo to pro něj tak moc nepřirozené, že jsem měla potřebu ho něčím povzbudit.

"Nakonec jsme vážně tak trochu jako Bonnie a Clyde, co?" vydralo se mi téměř absurdně skrz rty. Zřejmě už jsem chytla tu Parkerovu nemoc, při které se nic nebere vážně. Ani vlastní ohrožení života.

Zdálo se, že má slova ovšem padla na úrodnou půdu. Kai se přestal tvářit jako před smrtí a dokonce se mírně uchechtl. "Ty by pár škrábanců nezastavilo, rebelko," odvětil mi, načež prudce zvedl hlavu, jelikož k nám doběhl vyděšený Alaric.

"Vydrž, Hope. To bude dobré," mumlal zbrkle a sundával si košili, aby mi ji mohl přitlačit na zranění.

To mu ovšem nebylo dovoleno, protože Parkerovi se na tváři usadil nesmlouvavý výraz. Pevně přitiskl zuby k sobě a čelist se mu napjala, když stiskl ruku v pěst. Jediným pohybem zápěstí strhl Rica k zemi a prudce mu kouzlem sevřel hrudník, až lovec zalapal po dechu.

"Chtěl by ses znovu potkat s mou drahou sestřičkou, Ricu?" zeptal se ho s poťouchlým úšklebkem, "moc rád ti to splním."

"Zabiješ ji tím," procedil Alaric namáhavě skrz zuby, "potřebuje Klausovu krev, ne tvoje řeči!"

Dělalo mi problémy vnímat jejich konverzaci. Jen stěží jsem zvládla udržet oči otevřené. Tentokrát se nekonalo žádné zázračné zahojení rány – zřejmě za to mohlo dřevo v šípu. Momentálně jsem byla jako každý obyčejný smrtelníky a začínala jsem být velice ospalá. Už jsem nedokázala mluvit, dokonce už jsem nedokázala ani myslet.

Jenom matně jsem zahlédla výraz v Kaiově obličeji, který se několikrát změnil. Od vztekle přimhouřených očí, přes nejistotu, když si uvědomil, že na Ricových slovech něco je, až k očividnému souboji, který se odehrával přímo v něm. Zřejmě se nedokázal rozhodnout, jestli má dát přednost pomstě nebo starosti o mně.

Zatěkal očima mezi Alaricem a mnou, jako kdyby se rozhodoval, co by teď udělal raději. Chvíli jsem byla přesvědčená, že pomsta vyhraje a já přijdu na řadu až jako druhá, ale jeho starostlivá stránka nakonec k překvapení všech převládla.