Bestie v nás [TVD/TO FF] ✔

22. kapitola - Kde je moje dcera?

V životě každého otce přijde chvíle, kdy musí svou malou holčičku pustit do světa. Občas se za to ovšem někdo postará o něj. Stačí, když princeznu unese zlý černokněžník na svůj zámek a už je zaděláno na pořádný malér. 

Pohled Klause

"Jak jsi jí mohl spustit z očí?! Měl jsi ji na starost!" Prudce jsem zabodl ukazováček Kolovi do prsou a jen s námahou se ovládal. Měl jsem chuť roztrhat ho na malinké kousky, které bych rozházel po celém světě. Teď na to ovšem nebyla vhodná doba. Bylo potřeba každé pomocné ruky, která byla v dosahu.

Neskutečně jsem zuřil. Původně jsem se domníval, že včerejší večer dopadl nad očekávání dobře a přitom přišla jenom další z řady tragédií, které se naší rodiny držely jako hladové klíště. Ač se čarodějkám francouzské čtvrti podařilo posedlou Josette svou mocí alespoň na přechodnou dobu uzamknout, zmizela mi během večera dcera. A na dovršení toho všeho jsme ještě přišli o lidskost druhého dvojčete. Bilance tedy nakonec hrála proti nám.

"Měl jsem ji držet dál od Josette. K ní se nedostala. Možná by sis měl víc svoji dceru líp hlídat, Niku," ušklíbl se Kol a přimhouřil oči. V jeho vystupování byla ovšem znát mírná nejistota. Dobře si uvědomoval, že je můj vztek oprávněný a bál se o své křehké vědomí. Rozhodně měl proč. Jeho jediným štěstím bylo, že jsem u sebe neměl stříbrnou dýku, jinak bych ho na dalších několik desetiletí uložil do rakve.

Dřív, než se mezi námi mohla rozhořet ostrá výměna názorů, náš spor přerušila Caroline, která rychlým krokem dorazila do místnosti. V těsném závěsu dokonce kráčela i její blonďatá dcera, která se tvářila poměrně pobaveně – jako kdyby snad vůbec o nic nešlo.

"Ptala jsem se naprosto všech, Klausi. Pár lidí mi řeklo, že Hope odnášel v bezvědomí někdo v kostýmu Batmana nebo čeho. Prostě byl v černém," spustila okamžitě Caroline a po očku si neustále hlídala svou dcerušku.

Můj okamžitý návrh zněl tak, že její bezcitnou holčičku zavřeme pod zámek, ale to odmítla útlocitná mamina zrealizovat. Místo toho jí sebrala denní prsten a odmítla jí byť jen na okamžik spustit z očí. Překvapilo mě, že na to mladá Saltzmanová přistoupila, ale ta se pravděpodobně chtěla jenom pobavit na náš účet a se škodolibým výrazem se spokojeně usadila do křesla.

"A to mi ji má pomoct najít? Zatraceně, Caroline, přece musíš vědět, kdo ti chodí na plesy."

"Promiň, ale to si mám jako dělat jmenný seznam masek?" odsekla a nasupeně založila ruce na prsou.

Už jsem se jí chystal znovu cosi odvětit, když se z křesla po mé levici ozval pobavený smích. "Je tu snad něco vtipného?" obořil jsem se na ni okamžitě, až na mě Caroline vrhla varovný pohled.

"Je to jako sledovat sitcom, jenom zábavnější."

"Měla by sis dávat pozor na pusu, zlatíčko. Nemysli si, že budeš mít díky svému vypínači nějakou protekci." Zamračil jsem se, ale přitom se pokoušel držet své emoce na uzdě. Už tolikrát jsem od Caroline slyšel větu: Je to ještě dítě, že už jí asi nikdy nevymažu z hlavy.

„A ty bys se mnou měl jednat s respektem, přihlédneme-li k faktu, že vím, kdo byl ten záhadný únosce," ušklíbla se a na tváři se jí usadil vítězoslavný pohled.

Moc dobře jsem si uvědomoval, že s někým, kdo vypnul své emoce, musím zacházet opatrně. Stačilo jedno nevhodné slovo a už z ní nic nedostanu. Dost totiž pochybuji, že by mi Caroline dovolila vyslýchat jí mými osobitými metodami.