Bestie v nás [TVD/TO FF] ✔

20. kapitola - Oblečte se, seňore

Každému hrdinovi občas musí někdo přijít na pomoc. Ať už v jakékoliv formě. Od hodných mravenečků, přes magické kameny, až k vílám kmotřičkám. Jedno mají ale společné – objeví se v tu nejvhodnější dobu a zachrání den. 

Pohled Kaie

Musel jsem přiznat, že několik posledních dní bylo dost divokých dokonce i na mě. A to jsem se obvykle nadmíru vyžíval v chaosu i agónii. Na druhou stranu jsem na sebe byl částečně hrdý. Vždyť se mi podařilo dostat na lopatky samotného přeslavného Klause Mikaelsona. Jistě, že to nebylo v čisté hře, ale proč bych taky měl hrát čistě. Byl bych blázen, kdybych se s ním střetl v otevřeném konfliktu.

Daleko víc mě potrápila síla přeběhlice Josette. Nikdy v historii covenu se nestalo, že by došlo na spojení dvojčat sifonů. To nebylo žádné překvapení vzhledem k tomu, že my pijavice jsme byli považovány za něco podřadného. Něco, co nemělo sebemenší nárok na dědictví, i když jim právem náleželo.

Moc, která se mé neteři proháněla žilami, pro mě tak byla obrovským překvapením. Vlastně to bylo fascinující. Skoro jsem začal litoval, že jsem neměl sifonské dvojče – to by teprve byla jízda. Mé nadšení následně mírně polevilo, když jsem pochopil, že všechna ta síla není tak úplně její. Nebýt Inadu, která se dvojčeti pohodlně uhnízdila v těle, pravděpodobně bychom ji zvládli na místě zneškodnit. Žel bohu jsme s takovou možností vůbec nepočítali, a tak nás zaskočila naprosto nepřipravené.

No, nalijme si čistého vína, pravděpodobně bychom se s tím nepopasovali ani kdybychom to věděli, ale to už bylo vedlejší. Teď už se o tuhle malou nepříjemnost starali jiní a já měl spoustu času pro sebe. Ani to ovšem nebylo tak fajn, jak se mohlo zdát.

Největším mráčkem na nebi byl zas a znovu ten zaujatý hybrid, který se zdál mírně popuzený mou interakcí s Hope. Jeho posedlost byla vlastně mírně znepokojující. Byl trochu jako chrt na závodní dráze, který dokolečka pobíhá za hloupou plyšovou náhražkou. Dokonce byl stejně tak směšný, protože ať čmuchal jak čmuchal, stejně nic nenašel. Vždycky jsem byl o krok před ním.

Nerad bych se chlubil cizím peřím, takže bez mučení přiznávám, že mým velkým pomocníkem v tomhle boji byla Lizzie. Byla jako malý ptáček, který vynášel informace z centra odboje. Geniální. Vlastně jsem si tuhle svou blonďatou příbuznou až nečekaně oblíbil. Možná i proto, že mi dělala společnost během dlouhých a nudných dní, kdy kolem kroužil studený čumák Klaus.

"Pořád se ti neozvala?" dotazovala se tenhle týden už po několikáté, když na stůl pokládala drobný nákup, který mi přinesla. Pečivo. Sýr. Zeleninu.

"A kde jsou brambůrky? Popkorn? Čokoláda?" Probíral jsem se nespokojeně potravinami, které postupně vyndávala z batohu a nenamáhal se tak vůbec odpovědět. To po mě jako chce, abych žil zdravě? Vždyť mě tu umučí k smrti.

Lizzie jenom protočila oči a hodila po mě jedno balení mých nejoblíbenějších brambůrků. "Víc jich nedostaneš. Šetři si je," ušklíbla se a odložila batoh do rohu motelového pokoje.

"Co se stalo s tím milým a vřelým děvčetem, které jsem měl kdysi tu čest poznat?"

"Umřela, Parkere. Je dočista mrtvá, nahrazená nepovedenou krvežíznivou napodobeninou. Poděkuj Kolovi." Unaveně si promnula oči a sedla si na proleželou pohovku naproti miniaturní televizi.

"Ale i tak jsi obvykle přívětivější a usměvavější," podotkl jsem znovu. Byla to pravda. S Lizzie to bylo posledních pár dní jako na horské dráze. Občas měla úsměv přes celý obličej a druhý den byla podrážděná a útočná. Sice jsem se v ženských moc nevyznal, ale ani tak mi to nepřišlo úplně normální.