Bestie v nás [TVD/TO FF] ✔

10. kapitola - Mračna se stahují

Když se stáhnou mračna války a zem se ponoří do temnoty, pošetilci věří na pohádkový zázrak. Na spasitele, který přijede a pomůže jim v těžkých časech. Ve válkách ovšem mesiáš obvykle nepřichází a ti nejnaivnější trpí nejvíc. 

Pohled Hope

Nikdy v životě mě otcův hlas nevyděsil tolik jako toho odpoledne. Hlavou se mi promítlo nesčetně různých scénářů a ani jeden z nich neobsahoval přátelské povídání nad šálkem čaje. V úleku jsem téměř nedokázala uvažoval, ale přesto hluboko uvnitř zůstávala instinktivní myšlenka, kterou jsem nedokázala vytěsnit. Věděla jsem, že nemohu dopustit, aby se Kai s Klausem setkali na jednom místě. Nerada bych Parkera podceňovala, ale myslím, že by z toho nemohl ani náhodou vyjít v jednom kuse.

Nezbývalo mi tedy nic jiného, než bez váhání zareagovat. Okamžitě jsem sáhla po svých magických silách a zabouchla těžké dubové dveře. Téměř jsem slyšela, jak praštily Alarica přímo do obličeje. Možná mu zlomily nos. Tohle si ještě určitě vypiju. Ačkoliv bych to mohla snést na svého nezvaného společníka; to by pravděpodobně nikoho nepřekvapilo.

Největší průšvih ovšem byla skutečnost, že si Parker zřejmě ani v nejmenším neuvědomoval, do jaké šlamastiky se dostal. A tak, ačkoliv byl přeborníkem ve skrývacích zaklínadlech, neudělal vůbec nic.

Všechno jsem tedy musela vzít do svých rukou a pevně ho chytila za předloktí. Mírně jsem s ním zatřásla, aby začal vnímat a konečně tak pochopil hrozící nebezpečí. "Zmiz ty blázne! Hned!" sykla jsem. Věděla jsem, že nebyl čas čekat, jestli včas zareaguje. Proto jsem použila svou moc a zakryla ho zastíracím kouzlem.

Prakticky v tu samou chvíli dveře doslova vyletěly z pantů. Mezi zárubněmi stál táta a tvářil se doslova jako bůh pomsty. Svým způsobem mě to vlastně potěšilo – bylo příjemné vědět, že mám konečně otce, který mě bude chránit. Celé dospívání mi v životě chyběl mužský vzor. Jenže v tuhle chvíli jsem zrovna ochranu tak úplně nepotřebovala.

"Co se stalo?" zavrčel a oči měl výhružně přimhouřené. Letmo očima přelétl celý pokoj a na chvíli se zastavil na díře ve zdi. "Jsi v pořádku?" ujišťoval se okamžitě a rozešel ke mně, aby mohl zkontrolovat má zranění. Ani jsem si neuvědomovala, že mi na tváři stále barevně zářila modřina, kterou jsem si způsobila vlastní nemotorností vlivem alkoholu. To jsem ale přiznat nemohla.

"J-jasně," vykoktala jsem a objala si hrudník rukama.

"Kdo ti to udělal?" V očích se mu nebezpečně zalesklo a mě bylo jasné, že kdyby se mu do rukou dostal viník, okamžitě ho roztrhá na několik kusů. Možná by si pak z jeho kostí udělal náhrdelník, který by hrdě nosil na prsou.

"Malachai Parker," ozval se okamžitě Alaric, který doteď stál za jeho zády a pokoušel se kapesníkem zastavit krvácení z nosu. Zřejmě dostal dveřmi opravdu velkou ránu. "Vyhrožoval jí. Bůh ví, co by se stalo, kdybych nepřišel."

Zatraceně. Dokud hon na Kaie pořádal jenom Ric, byla poměrně velká šance, že ho nikdy nenajde. Táta byl ovšem trochu jiná liga a co si vzal do hlavy, obvykle i udělal. Myslím, že nad Parkerovou hlavou se už teď objevil stín Damoklova meče.

Myšlenky, které si zřejmě vůbec neuvědomovaly vážnost celé situace, se mi navíc zatoulaly i do trochu jiných končin. Odvedla je tam Alaricova poznámka. Co by se asi stalo, kdyby nepřišel? Ačkoliv se mi to těžko přiznávalo, pravděpodobně bych se nechala unést atmosférou a poslechla bláznivé bušení vlastního srdce.

Díky bohu, že k tomu nedošlo. Představa, že mě Ric nachytá, jak se líbám ve svém pokoji s vrahem jeho manželky, byla dost znepokojivá. A myslím, že ani na tátu by to neudělalo zrovna dobrý dojem. Možná by to celou situaci jenom zhoršilo.