Bestie v nás [TVD/TO FF] ✔

27. kapitola - Černá duše nevybledne

Některé čarodějnice se zlými narodí, jiné se během života zlými stanou. Nenávist, zrada, prokletí. Tolik možností, jak se z milé víly kmotřičky může vyklubat královna černé magie. Jedno však mají všechny společné. Nikdy nevítězí. Světlo vždycky nakonec pohltí temnotu. Alespoň v pohádkách to tak bývá.

Pohled Josie

"Zabila jsem ji. Já jsem ji zabila. Jak jsi to mohl dopustit?!"

Hysterie mi z hlasu doslova prýštila, když jsem po zběsilém běhu temným lesem konečně našla svého učitele.

To on byl tím, kdo mě přivedl k černé magii. To on zapálil rozbušku, která mi nakonec explodovala v těle a zbavila mě vlastní vůle. Potřebovala jsem označit viníka toho neštěstí, které se kolem mě rozpínalo jako masožravé liány. A obviňovat druhé je vždycky jednodušší, než přiznat vlastní selhání.

Prudce jsem oběma dlaněmi vrazila Sorenovi do hrudníku, až zavrávoral. Hned nato jsem si zoufale zajela prsty do vlasů a s hlasitým zakvílením se předklonila.

Nikdy v životě jsem nezažila takovou bolest, jaká se mi teď rozlévala celým tělem. Lizzie byla celý život můj opěrný bod, má jistota, a najednou byla pryč – navíc mou vinou. Jak se to jen mohlo stát? Měly jsme spolu být v dobrém i zlém. Od toho přece sestry jsou.

"Josie, sakra, netušil jsem to," zavrčel Soren v odpovědi a zatřásl mi rameny, čímž mě dokázal dostat alespoň částečně zpět do reality. "Nemůžeš se nechat takhle ovládat!"

'Snad si od něj nenecháš říkat, co máš dělat, Josette.'

Hlasy v mé hlavě znovu rozehrály svou děsivou hru a já cítila, jak ztrácím kontrolu nad vlastními myšlenkami. Bylo čím dál těžší rozlišit, co bylo mé rozhodnutí a co jejich. A ač se jich ve mně usídlilo několik, jeden z nich byl zdaleka nejsilnější.

Podmanivý ženský šepot mě nenechával na pochybách. Moc dobře jsem věděla o koho šlo – Inadu si mě vybrala jako svého dalšího hostitele. A já se jí nedokázala ubránit. Ovládala mě jako dřevěnou loutku na provázkách.

"Josette!"

Sorenův hlasitý výkřik mě na chvíli znovu vrátil na zem. Zvedla jsem pohled do jeho vyděšených modrých očí a sledovala rozšířené zornice, které se mi upíraly přímo do obličeje. Najednou, jako mávnutím kouzelného proutku, jsem k němu necítila nic jiného, než nenávist.

Stiskla jsem ruce pevně v pěst a na tváři se mi objevil znechucený úšklebek. Cítila jsem, jak horní ret nevyrovnaně pocukává a v hrudníku se hromadila temná energie, která toužila aspoň na okamžik opustit mé tělo.

'Tak je to správně, Josette. Nikomu nevěř, nejsou to tví přátelé. Jen si vyzkoušej svou novou moc.'

Aniž bych tušila, co vlastně dělám, se mi dlaně začaly barvit modrou září. Cítila jsem náhlý příval magie, i když jsem se nikoho nedotýkala. Nic jsem nechápala, dokud jsem si nevšimla, že Soren začal v obličeji až podezřele blednout.

Okamžitě jsem přerušila tok síly fascinovaně se zadívala na vlastní dlaně.

"Jak je tohle možné?" zašeptala jsem sama pro sebe a několikrát otočila ruce hřbetem vzhůru a zase zpátky.

'Splnila jsem svůj slib, Josette. Teď jsi výjimečná. Všichni se budou třást, když se vysloví tvoje jméno. Společně budeme neporazitelné."

Skrz rty se mi nečekaně prodral bláznivý smích, ze kterého až mrazilo. Najednou, jako lusknutím prstů, jsem si opravdu začala připadat neobyčejná; mocná a nepřemožitelná. Inadu měla ve všem pravdu. Darovala mi nepředstavitelnou sílu a teď bylo načase splatit svůj dluh.