Bestie v nás [TVD/TO FF] ✔

4. kapitola - Důvěra je křehká věc

Každý má dostat šanci na nápravu. Ať už je to zapšklá stará čarodějnice žijící v močálech, nebo zlotřilý černokněžník s pohnutou minulostí. Občas se totiž ukáže, že i ten nejhorší padouch může mít srdce na správném místě. Stačí si k němu jenom najít cestu. 

Pohled Hope

Seděla jsem na jedné z laviček v nejzazším koutě místního parku. Kolena přitažená k čelu, ruce omotané kolem nohou a jenom jsem se pohupovala. Tam a zpátky. Nebylo nic, co by mě dokázalo dostat z toho podivného zoufalství, při kterém jsem si chtěla trhat vlasy a hlasitě řvát. Zběsile jsem polykala slzy, které se mi nezadržitelně draly z očí, a dovolila jsem si dokonce hlasitě vzlykat, protože tady mě nikdo nemohl vidět.

Svět byl tak moc nespravedlivý. Dokázala jsem se poprat s kouzly, zničit starobylou čarodějnici a stmelit vlastní rodinu, ale nezvládala jsem obyčejné strasti dospívání. Nebylo divu, že dnešním večerem skončil můj vztah s Cameronem. Nikdo by zřejmě nebyl schopný vstřebat tolik informací, které se navalily na něj. A tak jsem se opět ujistila, že ze všeho nejvíc bolí zlomené srdce.

První dvě hodiny jsem z toho jenom slepě obviňovala Parkera a nenávistivě na něj ve vlastní hlavě plivala jakoukoliv nadávku, která mě napadla. Po delším přemýšlení jsem si ovšem začínala víc a víc uvědomovat, jak dětinsky jsem se zachovala.

Kai v tom sice nebyl nevinně a já měla stále neuvěřitelný vztek, ale ta chyba byla v první řadě na mé straně. To já jsem Cameronovi lhala a zatajila mu, kdo ve skutečnosti jsem. Kdybych k němu byla upřímná, možná by všechno dopadlo úplně jinak. Teď už bylo ovšem pozdě plakat nad rozlitým mlékem.

Brzy se navíc projevily i výčitky svědomí vůči tomu bláznivému psychopatovi. Litovala jsem toho, co jsem řekla, protože to nebyla tak úplně pravda. Jistě, štval mě a občas mi z něj šla hlava kolem, ale to, co jsem k němu cítila, určitě nebyla nenávist. Mluvil ze mě vztek a řekla jsem to první, co mi přišlo na jazyk.

Pořád jsem před sebou viděla téměř bolestný výraz v obličeji a pokoru, se kterou se nakonec otočil a odešel z místnosti. Nečekala jsem, že by ho moje slova mohla opravdu zasáhnout. Myslela jsem, že je to všechno z jeho strany jenom nějaká hloupá a úchylná hra. Co když jsem se ale pletla? Třeba jsem mu vážně ublížila.

Všechny tyhle starosti mi nakonec pomohly odvést myšlenky jinam a konečně se zbavit toho neutuchajícího pláče, který mě doteď svazoval. Už jsem nechtěla dál brečet. Rozhodně ne kvůli klukovi. Musela jsem být silná a samostatná, ne se hroutit kvůli nesmyslnému rozchodu. Koneckonců náš vztah ještě nebyl tak vážný, abych měla právo na týden proležený v posteli se svou kamarádkou zmrzlinou. Ačkoliv - zmrzlina by mi možná mohla pomoct vylepšit náladu .

Slunce už se pomalu sklánělo za obzor, když jsem se sluchátky v uších vyrazila do ulic téměř liduprázdného Mystic Falls. Potřebovala jsem se nadýchat čerstvého vzduchu a pročistit si hlavu. Můj klid ovšem neměl trvat příliš dlouho, protože jenom pár minut na to mi přišla znepokojivá SMS zpráva od Lizzie: Naši řádí. Chtějí uspořádat hon na Kaie. Musíš ho přesvědčit, aby se držel co nejdál, jinak špatně dopadne!

Zhluboka jsem se nadechla a dovolila si ještě pár vzácných vteřin ticha, než jsem vytáhla telefon z kapsy a zkusila vytočit Parkera. Ač jsem se mu pokoušela dovolat třikrát, ani jednou jsem nebyla úspěšná. Tak úplně mě to nepřekvapovalo, ale možná o to víc mě to znervózňovalo. V hlavě už se mi totiž přehrávaly různé scénáře, co se právě mohlo dít. Buď už toho blázna někdo stihl chytit, nebo si šel někam vylít vztek a trucovat. Tu první věc by mi předpokládám někdo oznámil, takže se s největší pravděpodobností právě pokoušel uškrtit servírku v baru, nebo tak něco.