Bestie v nás [TVD/TO FF] ✔

11. kapitola - Kola osudu se roztáčí

Když se temnota připlíží, království musí zůstat jednotné. Spojit své síly a jako jeden vytáhnout do nerovného souboje. Jenom zkáza čeká na ty, kteří odmítnou věrnost.

Pohled Lizzie

Přišlo mi, že jsem pátráním po Sorenovi strávila přinejmenším věčnost, přestože uběhlo sotva pár minut. Nejspíš za to mohl Kol, který neustále netrpělivě poklepával nohou o zem. Připadala jsem si příšerně pod tlakem a zároveň se bála, že Mikaelson použije svou nově objevenou moc nad mou maličkostí a donutí mě udělat nějakou hloupost.

"Musí být někde tady." Zabodla jsem prst do místa na mapě, ke kterému mě nakonec přivedla magie. Teď už zbývalo jen sestřina amanta náležitě vyzpovídat. Každopádně jsem na sebe byla velice naštvaná. Jsme s Josie dvojčata a nenapadlo mě, že bych se měla zaměřit na něj? Museli s tím přijít ti dva blbouni? Zdálo se, že vycházím z formy.

Soren byla opravdu ta největší naděje, jakou jsme měli. Pokud sestru nenajdeme s jeho pomocí, už opravdu netuším, na co bychom se měli zaměřit. I proto jsem Kolovi bez řečí pomáhala. Ne, že bych měla příliš na vybranou. Mohl mi klidně se sladkým úsměvem oznámit, jak moc by ho potěšilo, kdybych to pro něj udělala a já bych neměla na vybranou. Tohle podivné pouto byla rozhodně nejhorší věc, co se mi mohla stát. Ačkoliv to bych radši říkat neměla. Osud má občas zvláštní smysl pro humor.

"No to je dost. Zavolám Parkera a vyrazíme. Nemá cenu na nic čekat," oznámil mi Kol a vytáhl z kapsy telefon. Nechal ho dost dlouhou dobu vyzvánět, než se z repráku ozval Kaiův hlas. Hovor trval ani ne půl minuty a telefon už zase hluše pípal.

"No, zatím dojdeme pro auto," navrhla jsem s úsměvem a zacinkala v ruce klíčky od auta.

Společně jsme vyšli z přístěnku na zahradu. Tam jsme se oba jako na povel zastavily a rozhlédli se kolem. Zarazil nás štiplavý závan dýmu, který zaškrábal v nose, a plameny, jež šlehaly za okny místnosti, kde se nacházel pokoj Josie.

"No sakra! Asi jsme je tam neměli nechávat samotné," vyhrkla jsem a v mžiku vyrazila rychlostí blesku do domu. Nechtěla jsem si ani představovat, co se tam mohlo stát.

Jakmile jsme dorazily ke dveřím, naskytl se nám opravdu bizarní pohled na celou scenérii pokoje. Záclony, zdi a dokonce i nábytek byly téměř černé od zásahu plamenů, které se je pokusily pohltit. Po ohni už ovšem nebyla v místnosti ani stopa. Dokonce ani po těžkém dýmu plném popela. Tomu všemu dodával korunu Parker, který stál zamyšleně uprostřed místnosti, obklopený skupinkou nehybných členů našich rodin.

"Věřili byste tomu, co se tady stalo? Páni," zamumlal mírně fascinovaným tónem. Navíc se u toho tvářil, jako kdyby stál někde na pouti před atrakcí a ne v místnosti plné zkázy.

"Co jsi udělal?!" zavrčel Kol bezmyšlenkovitě a už v ruce pevně svíral Kaiovo tričko.

Nechala jsem je, ať se hašteří a okamžitě kontrolovala všechny v místnosti. K mojí úlevě Hope i táta pravidelně dýchali a Klaus ani máma očividně neměli žádná smrtelná znamení. Ze srdce mi spadl obrovský kámen, když jsem si uvědomila, že ať se tu stalo cokoliv, dopadlo to překvapivě dobře.

"Já?" Hájil se Kai dotčeně. "To zrzka z ničeho nic zapálila celou místnost a prakticky udusila sebe i tady Van Helsinga."

"A oni?" Přimhouřil Kol oči a mírně trhl hlavou směrem ke Klausovi s Caroline.

"Tomu bys neuvěřil. Asi jsem jim nějakým omylem zlomil vaz. To se občas stává." Nevzrušeně pokrčil rameny, načež Kol povolil svoje sevření a pustil ho.