Bestie v nás [TVD/TO FF] ✔

2. kapitola - Dva kohouti na smetišti

O princezninu ruku se často uchází více vznešených nápadníků, kteří se předhání, aby získali srdce své vyvolené. Jenom ten s neryzejším citem a nejčistšími úmysly ho však může vyhrát. Všechny dívky totiž ve skrytu duše touží po pravé a nesobecké lásce, která hory přenáší. 

Pohled Kaie

"Já tušil, že je s tou jejich školou něco v nepořádku," vydechl Cameron překvapeně, když jsem ho v rychlosti seznámil s tím, co je jeho milá zač. Původně jsem sem vlastně přišel proto, abych mu prohnal nůž břichem - stejně s takovým hloupým jménem ani nemohl chtít žít. A navíc jsem příšerně žárlil. Jo, žárlivost - musel jsem si to slovo hledat na googlu, abych ji dokázal správně identifikovat. Na internetu byla sice spousta tipů, jak se žárlivosti zbavit, ale mě přišlo jako nejjednodušší a nejrychlejší řešení, odstranit jejího původce.

No jenže jsem si na oslavu narozenin té malé čarodějky vzal své nejlepší oblečení a boty. Bylo mi líto zničit si je krví, takže jsem nakonec zvolil trochu jinou taktiku. A Cameron byl popravdě tak trochu hlupák, takže nebylo těžké přesvědčit ho naprosto o čemkoliv.

Uvolněně jsem popíjel coca-colu, kterou mi to jelito nabídlo, a čekal, až se rozrazí dveře. Hope byla rychlejší, než jsem čekal - obličej měla červený a byla celá zadýchaná. Oči, rozšířené strachem, rychlostí blesku přelétly celou místnost, načež se zastavily na mě.

"Ty zvrácený, šílený bastarde! Co si o sobě zatraceně myslíš?!" vyjela na mě okamžitě, až jsem se zarazil. Očekával jsem, že se budou hádat oni dva a já budu jenom sledovat. Hope se ovšem okamžitě pustila přímo do mě a svého přítele jenom letmo shlédla očima, aby se ujistila, že je v pořádku. Kdybych stál na nohou, možná by mě dokonce donutila couvnout, jak moc byla rozzuřená.

"Nevím, o co ti jde, rebelko. Jen jsme si tu s Cameronem příjemně popovídali," usmál jsem se a částečně tím odhalil zuby. To ji možná rozzuřilo ještě víc, protože z ničeho nic začala blikat lampička na stole a dokonce i obrazovka televizoru. Páni. Nikdy jsem v nikom neviděl tolik nevyužité síly. Bylo to neskutečně lákavé. Ona byla doslova studnice plná energie. "Měla by ses trochu uklidnit," doporučil jsem jí už trochu mírnějším hlasem, protože jsem netoužil po tom, aby všechno kolem mě vybuchlo.

Světla téměř okamžitě přestala blikat a ona si jenom zoufale prohrábla vlasy. Konečně spustila oči ze mě a zadívala se na Camerona. Ten seděl jako přikovaný na jednom místě a sledoval ji s vytřeštěnýma očima. Vlastně se právě postarala o to, že se moje historky staly věrohodnými. Všechno vyšlo přesně, jak mělo, a já byl sám se sebou nadmíru spokojený. Tedy do chvíle, než jsem zahlédl bolestný výraz ve tváři Hope. "No tak abych vás tu nechal, co?" zvedl jsem se ze svého dosavadního místa a chystal se odejít.

Přesně v tu samou chvíli mi přistála na obličeji její ruka. A rozhodně nešlo o něžné pohlazení. Pekelně to štíplo, až jsem se chytil za tvář a vytřeštil na ní oči. "Au, zatraceně, co to děláš?!" vyjekl jsem, načež jsem schytal ještě jednu ránu na druhou tvář a prudký náraz rukama do hrudníku. Její útok mě zaskočil natolik, že jsem brkl a nedobrovolně se tím posadil zpátky do křesla.

"Co si o sobě vůbec myslíš, hm?" vyštěkla na mě. "Všichni z tebe mají děsný strach. Páni, to je Kai, co když nám něco udělá?! Ale já nejsem oni! Já se tě nebojím, jasné? Jsi jen rozmazlený arogantní fracek, který si o sobě trochu moc myslí!"

Mlely se ve mně dva pocity a ani jeden z nich tak nějak nedokázal vytlačit ten druhý. Tím prvním byla neuvěřitelná zlost. Jak si vůbec mohla dovolit na mě takhle křičet? Věděla vůbec s kým to mluví? Se mnou takhle nikdo jednat nebude! Stiskl jsem ruce v pěst a zamračil se.

'Drž se od ní co nejdál. Ať nezjistí, co jsi doopravdy zač.' Damonova slova se mi okamžitě vybavila v hlavě a já se podvědomě stáhl zpátky. Ač jsem to tenkrát bral jenom jako provokaci, možná v tom přece jen bylo něco hlubšího. To byl jediný důvod, proč jsem se nepustil do hádky, která by zřejmě nikdy nemohla dopadnout moc dobře.

"Mám to brát tak, že se ti ten polibek nelíbil?" prohodil jsem nakonec cynicky a promnul si bolavou tvář.

"Políbil jsi ji? Hope?!" vyhrkl Cameron. Proč tu ten kluk tak povykoval? Vždyť se ho to vůbec netýkalo. Tohle bylo mezi mnou a rebelkou. Ten fakt, že jsme stáli v jeho pokoji, mi nepřišel vůbec podstatný. Opravdu mi lezl na nervy a moc rád bych se ho zbavil.

Sáhl jsem na stolek a zvedl z něj propisku. Nic lepší po ruce nebylo, ale i tou bych ho mohl zvládnout poměrně bolestivé zranit. Otočil jsem se na toho blbečka a vybíral si místo, kam bych mohl zarazit hrot. V tu chvíli mi bolestivě cuklo v zápěstí a samovolně se ohnulo do nepřirozeného úhlu. Bolelo to. Sakra, bolelo to úplně příšerně. Nedokázal jsem potlačit výkřik a propiska mi okamžitě vypadla z prstů. "Jsi šílený psychopat, Parkere! Bezdůvodně ubližuješ lidem a já přísahám, že tě dostanu zpátky tam, odkud jsem tě přivedla!" štěkla na mě Hope znovu a stále nepovolila tlak na moje kosti.

"Nikomu jsem neublížil. Dneska," pustil jsem se okamžitě do své obhajoby a byl nadmíru vděčný, že zápěstí konečně přestalo bolet. "Vlastně za poslední týden. Když si odmyslím jednu chůvu a toho taxikáře, co mě dovezl z New Orleans. Neměl jsem mu čím zaplatit, nic jiného mi nezbylo," dodal jsem a očekával, že tím bude celá věc uzavřená. No asi marně.

Hope se na obličeji na okamžik objevil nečitelný výraz, jak se pokoušela potlačit výbuch hněvu. "Tak teď mě dobře poslouchej, Parkere," ztišila se a tón jejího hlasu byl najednou úplně jiný. Chladný a důrazný - nedivil bych se, kdyby mi z něj na rukou vyskočila husí kůže. "Nenávidím tě. Rozumíš mi dobře? Nesnáším tě a pomohla jsem ti jen proto, že by mi moje svědomí nedovolilo nechat tě tam. Teď odsud vypadni a už nikdy se nevracej!"

Nebyla to slova vyřčená v afektu. Nešlo o něco, co by na mě hněvivě vyplivla. Dávala si záležet na tom, abych pochopil, jak moc vážně to myslí. Sledoval jsem bez jediného slova tvrdý výraz v jejích očích a vůbec netušil, co bych měl říct. Poprvé v životě jsem pro něco nenašel vhodná slova. Dokonce ani cynickou poznámku. Netuším, jak dlouho jsem tam jen tak stál a mlčel. Mě samotnému to přišlo jako věčnost, ale mohlo to taky být jenom pár desítek vteřin.

Až po chvíli jsem si uvědomil, že jsem vlastně přestal dýchat. Zhluboka jsem tedy natáhl vzduch do plic a přitom ucítil nepříjemné bodnutí na levé straně hrudníku. Jako kdyby se mi najednou srdce sevřelo do kovového svěráku, který ho odmítal pustit a jenom se pomalu utahoval. Zvedl jsem ruku a promnul si to místo přes triko rukou, jako kdybych doufal, že se tím nepříjemného bodání zbavím. Nezmizelo a navíc se k němu přidalo ještě bolestivě sevřené hrdlo. Netušil jsem, co se s mým tělem děje, a začínal jsem podezírat zrzku, že mě nějakým způsobem proklela.

Několikrát jsem pootevřel rty, abych jí něco nevybíravého odpověděl, ale nešlo to. Sevřené hrdlo mi bránilo v jakékoliv sociální interakci. Brzy jsem vzdal marné snahy a bez dalších marných pokusů jsem nakonec udělal jedinou věc, kterou jsem mohl - otočil jsem se a odešel z místnosti.

Teprve venku na vzduchu jsem dokázal zase jasně přemýšlet, ačkoliv ta nepříjemná bolest na hrudníku stále zůstávala. Přidal se k ní ovšem jeden pocit, který začínal převažovat, a tím byl vztek. Sevřel jsem ruce pevně v pěst a ucítil, jak mi cukl koutek úst a zkřivil mi tak rty do nenávistného úšklebku. Okamžitě mě ovládla zvířecí touha někomu ublížit. Chtěl jsem, aby někdo trpěl víc, než jsem teď trpěl já. Byl jsem přesvědčený, že to by mohlo vyřešit všechny moje starosti, které bych tak mohl bezstarostně hodit za hlavu.

Bez dalšího otálení jsem se tedy rozešel přímo prostředkem silnice a vyrazil si najít vhodnou oběť. 

VˇˇˇˇV

Dnes jsem nějaká romanticky naladěná a zvědavost mi nedá, tak si dovolím dotaz na Vás, milí čtenáři. Je tu někdo, kdo by Kaie s Hope jednou rád viděl i spolu? Jen si dělám menší průzkum, který by možná mohl mít vliv na budoucí směřování příběhu, takže moc děkuji za Vaše poznatky :D