Bestie v nás [TVD/TO FF] ✔

21. kapitola - Za chyby se platí

Činit špatná rozhodnutí nemají princové a zachránci v popisu práce. Obvykle jsou neúnavní a neomylní. Jenom tak dokáži zachránit tu, která si získala jejich srdce. Pokud je ovšem nežene hluboký a upřímný cit, ale sebeláska, nikdy nemohou vyhrát. 

Pohled Kola

Nedokázal jsem si představit horší místo, kde trávit sobotní večer, než maškarní ples plný puberťáků. Bylo mi jasné, že mě sem Klaus poslal jako nějaký druh osobní pomsty za prostořekost, které jsem se v jeho očích dopustil. Nicméně vzhledem k tomu, že se do téhle podivné záchranné akce zapojila celá moje rodina, nemohl jsem z toho jen tak vycouvat.

A tak jsem postával u tribun předělaných na okulibé lavičky, opíral se zády o zeď a popíjel bourbon z placatice, kterou jsem měl ve vnitřní kapse saka. Odmítl jsem si na sebe vzít jakýkoliv kostým – šaška jsem nikomu dělat nemínil. Má přítomnost musela být sama o sobě dostačující.

Dnešní večer byl označený červeným praporem. Nebo tak nějak to blonďatá mamina dvojčat nazvala. To znamenalo hrozbu, že se vrátí šíleně Saltzmanovic dvojče. Museli jsme být připraveni. Mým úkolem bylo ji udržet co nejdál od Hope, než se čarodějkám podaří ji zpacifikovat. Z toho důvodu jsem část našeho plánu svěřil i tomu šílenci Parkerovi. Tak trochu jsem spoléhal, že mou neteř pomůže ochránit, kdyby šlo do tuhého, nicméně jsem vůbec netušil jestli dorazil nebo ne.

Velice brzy mě přestalo bavit postávat na jednom místě a sledovat mládež, takže jsem se rozhodl pohnout ze svého stanoviště. Po cestě jsem si užíval pohledy žádostivých puberťaček, které doslova žadonily o mou přízeň. Koutky se mi automaticky zkroutily do samolibého úsměvu, když jsem zvažoval možnost, že si dnešní večer užiju po svém.

Několik z těch nejodvážnějších děvčat se se mnou dokonce pokoušelo navázat buď nesměle nebo koketně rozhovor, ale já si zatím nechával otevřená zadní vrátka. Zřejmě to byla letmá vůně krve, která odvedla mou pozornost od všech těch vyzývavých kostýmů a přilákala mě do zapadlého koutu ve stínu vysouvací tribuny.

Po cestě jsem minul očividně mírně zmateného kluka, který se tvářil jako kdyby zapomněl posledních deset minut života. A možná to nebyl jenom můj dojem. V rohu se zády o zeď opíralo děvče v béžovém kostýmu s třásněmi. Oči mělo zavřené, rty mírně pootevřené a z jednoho koutku úst jí vytékal tenký pramínek krve.

Trvalo mi ještě další dva kroky, než jsem v ní poznal Elizabeth. Znovu jsem ji sjel pohledem od hlavy k patě a poměrně si užíval pohled na sporé odění a všechno, co odhalovalo. Přesně jsem věděl, jak se právě teď cítila. Tohle opojení, které ovládne celé tělo těsně po nakrmení, bylo jako výbuch uvnitř v těle. Tak silné bylo.

"Tatínek by neměl radost, kdyby tě teď viděl, drahoušku," upozornil jsem na sebe a přesunul se ještě blíž ke své lovecké parťačce.

"Neměl by radost ze spousty věcí, Mikaelsone," odvětila mi, aniž by se namáhala třeba jenom otevřít oči.

Koutky mi zacukaly pobavením, když jsem se jednou rukou opřel o zeď za jejími zády a sklonil se níž. "Máš pravdu, princezno. Napadá mě hned několik dalších." Rudý pramínek na její bradě mě doslova hypnotizoval. Přitahoval mou pozornost natolik, že jsem ho setřel bříškem palce a okusil železitou chuť na jazyku.

Na rtech se jí mihl letmý úsměv, který ovšem velice rychle zakryla pod úšklebek. "Aiden už mě určitě hledá. Neměla bych se tu zdržovat," odvětila jakoby nic a prosmýkla se mi pod rukou.

"Netušil jsem, že se chceš unudit k smrti, ale víš, co bych si přál já?" zkusil jsem svoje štěstí. Vlastně ani nevím, proč jsem to dělal tak často. Zřejmě ze zvyku. Možnost ji ovládat byla zkrátka tak nějak silnější než já. Užíval jsem si pocit moci, kterým mě to naplňovalo.