Bestie v nás [TVD/TO FF] ✔

25. kapitola - Člověk člověku vlkem - 1. část

Velký zlý vlk se postavil tváří v tvář prohnané lišce. Oči se střetly, špičáky se zaleskly v tlamách a okolím zaznělo hrdelné vrčení. Ať tahle bajka dopadne jakkoliv, nejvíc budou nakonec trpět nevinní. A šelmy budou dál hrát svou vražednou hru. 

Pohled Klause

Na místo, kam Kol odvedl toho opovážlivého zmetka, jsem se dostal velice rychle. Stihl jsem u toho ještě informovat svého momentálního partnera ve zločinu, se kterým jsem sdílel podobnou nenávist.

Můj drzý bratr mi trochu nečekaně zastoupil cestu dřív, než jsem stihl toho samozvaného kouzelníčka chytit pod krkem a zlomit mu vaz.

"Niku, nezapomeň, že jsme ještě nenašli Hope. Potřebujeme ho naživu," vysvětloval mi Kol až překvapivě racionálně. Bylo skoro podezřelé, že si odpustil své typické cynické vtípky. Skoro jako by mu na tom všem vážně záleželo.

"Donutím ho mluvit velice rychle, bratře. Ty běž dál hledat," ušklíbl jsem se a položil mu ruku na rameno. Tlakem jsem ho donutil ustoupit mi z cesty a vyrazil jsem přímo k Parkerovi, který už stál na nohou a měřil si mě s nepochopitelně hravým úsměvem. Dokonce se neustále pohupoval ze špiček na paty, jako kdyby se snad nudil. Zápěstí měl zamčená v okovech, které mu zabraňovaly používat magii, a byl tak naprosto bezbranný. I přes to všechno měl na tváři výraz, ve kterém nebyla po strachu ani památka.

"Slavný Klaus Mikaelson," pronesl téměř posměšně a zachrastil řetězy na ruce; zřejmě aby dodal svému projevu trochu na dramatu. "Minule jsme se nějak nestihli představit, že? Ach, vždycky zapomenu na slušné vychování. Ještě, že to nevidí nebožka maminka."

Zasmál se vlastnímu vtipu, který zřejmě chápal jen on sám a pobaveně zavrtěl hlavou. "Když jsme u těch maminek – jestli je Hope půvabná po svojí matce, tak bych ji taky moc rád poznal."

Pokud se mě pokoušel vyprovokovat, vedlo se mu to až překvapivě dobře. Musel jsem se přemáhat, abych okamžitě neochutnal jeho krev. Potřeboval jsem ale první zjistit, kde drží moji dceru.

"Jak si vůbec troufáš brát si do pusy jméno mojí dcery!?" štěkl jsem na něj a rozešel se blíž. "Řekni mi, kde je a co jsi s ní udělal! Pak zvážím, že bych tě mohl zabít bezbolestně!"

Pobaveně naklonil hlavu na stranu a zachichotal se. "Co jsem s ní udělal? Nic z toho by se ti určitě nelíbilo. Sténala a prosila. Byla to hudba pro moje uši." Provokativní úsměv se mu ještě rozšířil a mě se v hlavě přehrávalo nespočet děsivých scénářů, jak moc musela má dcera trpět.

To už jsem ztratil veškeré zábrany, sevřel prsty kolem jeho hrdla a mrštil s ním o nejbližší strom. Ozvalo se nepříjemné zakřupání, když do něj zády narazil a svezl se k zemi. Nedočkal jsem se ovšem žádné pokory ani odpovědi.

Bolestivě vydechl, ale brzy se mu po tváři znovu roztáhl pokřivený úsměv. Přes rty mu stékala krev a očividně měl tělo v jednom ohni. I přesto se rozesmál, ačkoliv u toho občas bolestivě posykával.

"Teda, slyšel jsem, že jsi trochu výbušný, ale tohle jsem nečekal. Možná by sis s tím měl zajít k odborníkovi," doporučil mi přerývaně a nespouštěl ze mě přitom vyzývavý pohled. Nikdy jsem se nesetkal s takovým člověkem. Zuřil jsem. Chtěl jsem ho nechat trpět a trhat mu jeden kousek kůže po druhém jen proto, abych ho slyšel křičet bolestí. Zároveň jsem ovšem bojoval s touhou mu okamžitě zlomit vaz a zbavit se toho jeho protivného smíchu jednou pro vždy.

V mžiku oka jsem stál znovu u něj a rukou ho přišpendlil k tomu samému stromu, o který si před chvílí zpřelámal žebra. "Budeš litovat chvíle, kdy jsi potkal mou dceru, chlapče," zabručel jsem hluboce do jeho ucha a chystal se ponořit tesáky do horké krve tepající pod mou rukou.