Bestie v nás [TVD/TO FF] ✔

17. kapitola - Pojď tančit s ďáblem

Jak lehce mladé děvče podlehne temným svodům ukrytým za nádherným úsměvem. Bez rozmyslu se vrhne do víru pekelného tance, aniž by přemýšlelo nad důsledky. Pak už zbývá jenom čekat na zázrak a doufat ve vysvobození, které nikdy nemusí přijít.  

Pohled Lizzie

Několik hodin jsem co nejintenzivněji prohledávala každou knihu, která mi v naší studovně přišla pod ruku. Prolétla jsem snad tisíce řádků, než jsem našla něco, co by mi mohlo alespoň trochu pomoct s mým absurdním plánem.

Jeho největším problémem byl totiž fakt, že Zbrojnice už roky neexistovala. Před nějakými patnácti lety ji zničil pekelný oheň, který pohltil i dávnou lásku Caroline. Stefana Salvatora. Nicméně magie z míst nikdy úplně nezmizí a já si byla jistá, že ji Hope zvládne obnovit. Alespoň na přechodnou dobu. Nemusí to být navěky věků, jenom do doby, než přijdeme na konečné řešení.

Smutným faktem tak zůstávala jenom skutečnost, že to bude jedno z nejkomplikovanějších kouzel, které jsem kdy dávala dohromady. Rozhodně mi na něj nebude stačit jeden den. A dokonce ani potom nedám ruku do ohně za jeho stoprocentní účinnost. Tohle už nebyla dětská hra. Teď už šlo doslova o život.

Do postele jsem se tak šourala naprosto vyčerpaná, s nepříjemnou bolestí hlavy a s kručícím žaludkem. Hrdlo jsem měla vyprahlé a bolestivé, jak celé mé tělo toužilo po novém přídělu krve. Únava byla ovšem tak obrovská, že jsem se pokusila potlačit mučivý hlad a slíbila si železitý příděl až na ráno.

Spokojeně jsem se uvelebila v peřinách a zavřela oči. Odhodlaná vrhnout se do spárů nočních můr, které mě poslední dobou často provázely. Od mé přeměny neuplynul prakticky jediný večer, kdy by mě ze spaní neprobudil nějaký zlý sen. Děsivý zážitek měl ovšem přijít daleko dřív.

"Cítím se teď trochu přehlížený, drahoušku," ozvalo se z křesla umístěného v mém čtecím koutě s knihovnou.

Srdce se mi skoro zastavilo, když jsem leknutím vyskočila do sedu. Následně na to se rozbušilo jako splašené a adrenalin se mi rozlil do žil. V tu chvíli jsem měla chuť Mikaelsonovi doslova skočit vzteky po krku.

"Co tady sakra děláš?" zasyčela jsem nepříjemně a natáhla se k lampičce, abych osvětlila pokoj žárovkou.

Jakmile se rozzářila a světlo dopadlo do každého kouta místnosti, zahlédla jsem nevítaného návštěvníka. Kolovi se na rtech objevil škodolibý úsměv, když se zvedl z křesla a rozešel přímo k posteli.

"Říkal jsem, že ti ukážu, co to znamená být upír, nebo snad ne? Tak jsem tady."

"Ale já nechci." Nedůvěřivě jsem si ho prohlížela a absolutně nechápala, co přesně zamýšlí. Na druhou stranu ve mně všechno křičelo, abych vůbec neváhala a vyrazila. Poblázněné pubertální hormony mi mávaly celým tělem a já měla obrovský problém odmítnout ho. "Jsem unavená, Kole. Mám ještě spoustu práce. Musím dát dohromady to kouzlo."

"Na spánek bude spousta času, až umřeme. Tak pojď se mnou." V mírném předklonu ke mně natáhl ruku a na tváři vyloudil jeden ze svých neodolatelných úsměvů. "Udělá mi to obrovskou radost, princezno."

Vůbec mi nedocházelo, že na mě právě použil své ovlivnění. V tu chvíli mi přišlo jako samozřejmost zvednout se z postele a v rychlosti se připravit na noční dobrodružství. Má bláznivá mysl zvládala vstřebat jen fakt, že mě Kol vezme ven. A bylo mi naprosto jedno, kam to bude. Šla bych s ním třeba na kraj světa, když se na mě takhle díval.