Bestie v nás [TVD/TO FF] ✔

29. kapitola - Řekni sbohem a zapomeň

V dávných dobách nebývaly pohádky takové, jaké jsou dnes. Často končily tragicky a nenaplněně. Odrážely temnou vizi dob, kdy byl život daleko těžší než na jaký jsme zvyklí. Bylo třeba lidem připomínat, že ne každá tužba a sen, byť je sebečestnější, bude opravdu vyslyšen. A takové možná měly pohádky zůstat. Možná by ušetřily mnoho dětí před bolestivým zklamáním reality.

Pohled Hope

"To jsem přece... to ne. To se nemohlo stát," mumlala jsem při pohledu na Ricovo nehybné tělo.

Celá jsem se třásla a nebyla jsem daleko od zhroucení. Tohle nebylo v plánu. Nic takového jsem nechtěla udělat. Zbožňovala jsem ho. Trávili jsme společně spousty času a ač jsem ho nikdy nebrala jako rodiče, byl mi hodně blízký.

"Byla to nehoda, Rebelko. Nemůžeš za to, rozumíš?" kladl mi Kai na srdce mezitím, co se mě pokoušel zvednout z prašné země.

Má krev mu vyléčila všechna zranění a prakticky okamžitě ho postavila zpátky na nohy. Jakmile jsem zaslechla jeho hlas, věděla jsem, že teď nebyl prostor pro pláč a zoufalství. Na truchlení bude dost času později, teď jsem musela co nejrychleji jednat.

"Musíš pryč, Kaii, rozumíš? Nemůžeš tu zůstat. Ne po tomhle všem," sypala jsem ze sebe překotně a oběma rukama přitom objala jeho krk. "Najdu si tě, Parkere, slibuju, ale teď musíš jít," klesla jsem hlasem do naléhavého šepotu.

Nadechl se k odpovědi, kterou jsem ovšem zarazila jediným výhružným pohledem. Pochopil, že mi nemá cenu odporovat, takže mě místo toho jenom dlouze a naléhavě políbil. Přitiskla jsem se k němu celým tělem jako kdyby to měl být náš poslední polibek v životě. Šlo o němé rozloučení, které prozrazovalo jediné – ať se stane cokoliv, jsme v tom společně.

"Tak běž, Clyde, a pozor na kulky," postrčila jsem ho s letmým úsměvem, aby už konečně zmizel než přijde k úhoně.

"Ne, že se na mě vykašleš, Rebelko! Teď už se mě nezbavíš," uchechtl se, letmo mě políbil do vlasů a nakonec mi opravdu zmizel z dohledu.

Otočila jsem se na zkázu, kterou jsem nevědomky způsobila a žaludek se mi nepříjemně zhoupl. Tou dobou už stál táta na nohou a k mému překvapení se skláněl nad Alaricem, místo aby okamžitě vyrazil za Kaiem. Byla jsem mu za to vděčná, jelikož bych ho musela zastavit a dostali bychom se jenom do dalšího nesmyslného konfliktu.

Zůstala jsem stát na místě jako uzlíček neštěstí a s široce otevřenýma očima jsem sledovala tátův pokus o Rickovo probrání. Tou dobou jsem už ale věděla, že je pozdě. Vlkodlak ve mně by se nikdy neprobral, kdyby to nebylo definitivní.

"On se neprobere, tati," zašeptala jsem a pevně se zakousla do vlastního rtu, abych zabránila slzám dostat se na povrch.

"Nemá na sobě vůbec žádné zranění," zavrtěl hlavou otec, "musela ho zabít samotná síla tvojí magie."

Neměla jsem na to co říct. Hlasitě jsem vzlykla a dala si přes pusu jednu dlaň. Stačila jediná vteřina, jedna nehoda a byl ze mě vrah. Tohle byla doslova noční můra. Pořád jsem tajně doufala, že se z ní brzy probudím, ale v hloubi duše jsem věděla, že se to nestane.

Ani nevím, jak jsme se dostali zpátky do Salvatorovic školy. Šla jsem totiž naprosto mechanicky jako robot. Táta si nepřál, abych byla u toho, až to bude muset říct Caroline a já to respektovala. Popravdě bych se na ni právě teď nezvládla ani podívat. Na ni, ani na dvojčata.

Zůstala jsem až do večera sedět sama u jezera, kam jsme s Alaricem občas chodili cvičit. Potřebovala jsem se vykřičet a vyplakat. Dostat ze sebe všechny ty emoce, které mě naprosto drtily. Nikdy jsem si nepřipouštěla, že by se mi mohlo stát něco takového. Chtěla jsem jenom žít obyčejný život, ale nebylo mi to dopřáno.