Bestie v nás [TVD/TO FF] ✔

15. kapitola - Síla pohádkových příběhů

Pohádky nám vypráví životní příběhy. O lásce, o zradě, o hrdinství. Můžou se zdát dětinské a přehnané. Pravdou ovšem je, že v každém takovém příběhu se skrývají střípky pravdy. Stačí jenom číst mezi řádky a uvědomit si, že se nám pokouší ukázat správnou cestu. 

Pohled Hope

Seděla jsem ve výklenku okna svého pokoje a s prázdným pohledem zírala skrz zamlžené sklo. Venku už se pomalu šeřilo a nebe se potáhlo šedavým nádechem blížícího se deště. I svět očividně sdílel mé úzkostné rozpoložení.

Uplynula sotva hodina od telefonátu Lizzie a všichni v domě byli v pohotovosti. Bonnie už byla na místě, Caroline nepouštěla telefon z ruky a napínala sítě po dalších známých. Tohle všechno naznačovalo, že opravdu nešlo jenom o drobnost. Možná to bylo dokonce vážnější, než jsem si sama myslela. A to bylo k vzteku. Má náhradní rodina mě potřebovala a já netušila, čím bych mohla pomoct. Cítila jsem se až příliš bezmocná.

Přítomnost mého otce pro mě tak nakonec byla vítanou útěchou. I přes naši ostrou hádku jsem toužila po jeho blízkosti. Když mi tedy zezadu položil ruce na ramena, místo vzteklého výbuchu jsem se o něj vděčně opřela zády a na chvíli zavřela oči. Nenamáhal se žádnými slovy, jenom mi opatrně vískal vlasy.

"Tati?" Prolomila jsem nakonec ticho mezi námi. "Omlouvám se, že jsem jsem tak vyletěla."

"Neomlouvej se. To už je prokletí Mikaelsonových. Jsme zkrátka trochu výbušní."

"Trochu?" Zvedla jsem na něj hlavu a vykouzlila na rtech pobavený úšklebek.

"Trochu víc," přiznal nakonec neochotně, ačkoliv povytáhl jeden koutek do úsměvu.

"Hlavně o tomhle neříkej mámě, jasné? Dělala by si zbytečné starosti."

"Pokusím se to před ní utajit, ale až to praskne, vezmeš si na hlavu půlku viny, holčičko. Nedokážeš si totiž představit, jak zlé to potom bude." Uvolněně se zasmál a já na něj na oplátku pokoutně mrkla. Bylo fajn tvořit tajný pakt s vlastním tátou. Možná by to bylo příjemnější v době, kdy mi bylo osm a toužila jsem jenom po hrách a zábavě, ale ne vždycky jde všechno podle plánů.

Náš další rozhovor přerušilo bouchnutí dveří od auta. Okamžitě jsem vyskočila na nohy a naklonila se z okna, abych dobře viděla. Pohled na zubožené pasažéry mě příliš neuklidnil. Nehledě na to, že jsem čekala tři, místo dvou.

Jako první vystoupil Kol, který měl kalhoty celé zválené od prachu a hlíny. Očividně nebyl dvakrát fit. Vypadal unaveně a zničeně. Přešel k zadním dveřím, otevřel je a podal ruku Lizzie, aby jí pomohl z auta ven. Ta vypadala ještě daleko hůř, než on. Zdálo se, že se sotva drží na nohou a kromě špíny měla ruce zamazané i krví. Musela na tom být poměrně zle, jelikož jí Kol dokonce ovinul ruku kolem pasu a podpíral jí na cestě do domu.

Rychle jsem vyrazila ke dveřím, ve kterých mi ovšem táta zastoupil cestu.

"Kam si myslíš, že jdeš?" Rysy mu znovu ztvrdly a ten tam byl uvolněný úsměv, který mu hrál na rtech před pár okamžiky.

"Zjistit co se stalo? Pomoct?" Vyhrkla jsem v odpovědi a pokusila se ho ze strany obejít. Nepustil mě.

"Dětem vstup zakázán. Pokaždé, když vezmete něco do vlastních rukou, je z toho tragédie. Teď je řada na nás, rozumíš?" Zamračil se a bohužel neustoupil ani o píď.

"Ale-" spustila jsem okamžitě pobouřeně.

"Žádné ale. Bez debat, Hope!"

Nečekal na mou další reakci a zmizel z pokoje. Vzpupně jsem založila ruce na hrudníku a přemýšlela, jestli má cenu za nimi chodit a dožadovat se informací, které mi stejně nikdo nedá. Nakonec jsem usoudila, že je nechám rokovat a potom se poptám Kola, co se dělo. On mi totiž vždycky všechno řekne. Byl taková moje spojka.