Bestie v nás [TVD/TO FF] ✔

16. kapitola - Jak porazit zlo?

Je s podivem, že chrabří rytíři a princové vždycky vědí, co mají dělat, když se střetnou se zlem. Tam, kde by většina lidí s křikem utekla, oni tasí meč a nakonec vše v dobré obrátí. Škoda, že ve skutečnosti by tihle samozvaní hrdinové skončili na hřbitovech, zahrnutí hliněnou peřinou.  

Pohled Kola

Posledních několik mil cesty zpět jsem strávil až zneklidňující množství času těkáním očima do zpětného zrcátka. Nestrachoval jsem se ani tolik o Parkera, který si do batohu očividně sbalil několik pytlíků chipsů, protože se ládoval už druhým z nich, ani o Alberta nebo jak se ten kluk jmenoval. Sledoval jsem Elizabeth, která s naprosto prázdným pohledem zírala před sebe.

Dokázal jsem si představit, jak moc mizerně jí muselo být. Ač jsem většinu svých sourozenců k smrti nenáviděl, stejně bych za ně bojoval, ať by se dělo cokoliv. A ona netušila, jak vyhrát souboj s temnými silami, které posedly její sestru. Popravdě jsem to netušil ani já, ani nikdo jiný. Ta bezmoc musela být ubíjející.

Možná i proto jsem se rozhodl vyhodit u Grillu z auta nejen Parkera, ale i toho kluka s vrabčím hnízdem na hlavě, který se vehementně bránil a nechtěl opustit svou blonďatou kamarádku. Nakonec naštěstí svolil i bez použití násilí. Poslední část cesty k Salvatorovic rezidenci jsem se tak rozhodl zahrát si na starostlivého známého

"Jsi v pořádku, princezno?" Oči jsem znovu stočil do zpětného zrcátka.

Chvíli se zdálo, že můj dotaz ani nezaregistrovala. Nakonec ovšem pootočila hlavu a téměř neznatelně přikývla. Nevypadala, že by mínila pokračovat v naší konverzaci, což u ní bylo vcelku s podivem. Vážně na tom musela být mizerně.

"Víš, co je nejlepší na tom být upír?" Pokusil jsem se rozproudit konverzaci a přivést ji na jiné myšlenky.

"Ne. Pověz mi to, protože já vidím jen utrpení. Bolí to tak moc, že by mě to určitě zabilo, kdybych už nebyla mrtvá," zamumlala tiše a ruce si pevně omotala kolem hrudníku.

Věděl jsem, o čem mluvila. Upíra každá citová bolest bolela víc, než člověka. Všechno bylo intenzivnější až na kraj snesitelnosti. To bylo prokletí, ale zároveň i požehnání. Protože to samé jsme prožívali i s pozitivními věcmi.

"To proto, že ještě pořád nevíš, co to vůbec znamená, drahoušku. Ukážu ti to, co říkáš?" Navrhl jsem, když jsem konečně zastavil na příjezdové cestě domu. Neodpověděla mi, ale na tváři se jí mihl letmý úsměv, který jsem bral jako souhlas.

"Jo mimochodem, Hope ani muk. Nepotřebuje teď vědět, že jsme se Inadu nezbavili, hm?"

V tomhle jsem nemusel Elizabeth vůbec přesvědčovat. Prakticky okamžitě se mnou souhlasila. Alespoň v něčem jsme byli na jedné lodi, aniž bych ji musel ovlivňovat. Možná se z nás nakonec vážně stanou přátelé.

***

"Jak jsi jen mohl být tak lehkomyslný?!" Spílal mi už po několikáté Klaus, když jsem seděl v Alaricově pracovně u stolu. Příliš jsem jeho láteření neposlouchal, protože jsem se zrovna pokoušel doplnit zásoby krve v těle. Sice jenom pomocí krevních sáčků, ale v tuhle chvíli jsem si nemohl příliš vybírat.

"Notak, Niku. Uvědomuješ si doufám, že se můžu rozhodovat sám za sebe. A že jsem byl dokonce natolik uvědomělý, že jsem s sebou nevzal tvou dceru? Co bys po mě ještě chtěl, hm?" odvětil jsem mu s ledovým klidem a u toho v ruce točil skleničkou s bourbonem.

"Ale vzal jsi s sebou dceru Caroline. Mohlo se jí něco stát!" zavrčel můj drahý bratříček a praštil rukou do stolu.

"Páni. Nedošlo mi, že teď vedeš Klokánka a staráš se o všechny nezletilé, jako kdyby byli tvoji vlastní." Po tváři se mi mihl cynický úšklebek. Připadal jsem si tu jako před soudem a už mě to popravdě začínalo trochu obtěžovat.