Bestie v nás [TVD/TO FF] ✔

28. kapitola - Bolest je nepřítel

Přijde den, kdy se i ti největší hrdinové budou chtít vzdát a zvolí si radši snazší cestu před tou, která je správná. Ztratí vůli prodírat se skrz trnité keře, které způsobují jenom bolest a radši se vydají poklidnou pěšinou vinoucí se přes luka. Pak musí přijít někdo, kdo je navede na správnou cestu a vysvětlí jim, že jen po trnité cestě se dá dojít ke hvězdám.  

Pohled Lizzie

S bolestným syknutím jsem stáhla ruku ze slunečního světla, když mi z kůže okamžitě začala stoupat kouř.

"Sakra," zaklela jsem rozezleně a začala přecházet kolem dokola po svém pokoji.

To, že mi vzali denní prsten, byla pěkná podpásovka. Nicméně to byl od mámy docela chytrý tah, to se jí muselo nechat. Byla to vylepšená forma domácího vězení, která naštěstí fungovala jenom přes den.

Zrovna dneska bych ale dala cokoliv za to, abych mohla vyrazit ven s ostatními. Už od rána tu byl šílený poprask, jelikož se ve velkém rozjel hon za Kaiem. Naprosto všichni hledali Hope, která byla od maturitního plesu nezvěstná jako kdyby byl snad Kai schopný naší nevlastní sestřičce ublížit. Nikdo z nich pořád nedokázal pochopit, že vztah těch dvou už dávno neměl nic společného s nepřátelství.

"Přišla jsi o parádní představení, princezno."

Otočila jsem hlavu na prvního člověka, který mě dneska poctil svou návštěvou. Slunce už se tou dobou začínalo sklánět níž a já nedočkavě vyčkávala, až budu moct zmizet ze svého prozatímního vězení.

"Doufám, že jsi mi to natočil na mobil," ušklíbla jsem se na Kola a seskočila z parapetu, na kterém jsem se doteď rozvalovala.

"Nemyslím, že by to byl záznam, který by sis chtěla pouštět z dlouhý chvíle," odvětil a se znechuceným úšklebkem dopil skleničku krve, která mi ležela na stole. "To je ale blivajz."

"Ale ne, to mě moc mrzí," poznamenala jsem ironicky.

"To by taky mělo. Když se to vezme kolem a kolem, celé jsi to spustila, nemyslíš? Vlastně jsi práskla Parkera proto, aby ses mi pomstila a spustila tím tenhle hon a všechno, co se dneska stalo, je tudíž v první řadě tvoje vina."

"Doufám, že je ti jasný, že je mi to naprosto ukradený, hm?" povytáhla jsem obočí a líným krokem přešla až k němu.

"Nepochybně," přikývl, dlaněmi se opřel o stůl a uvěznil mě tak mezi nimi, až jsem se musela mírně zaklonit, abych se ho nedotýkala víc, než bylo nutné. "Ale takhle to nebude napořád. A až se ti vrátí ta tvoje princeznovská nátura a tobě všechno dojde, rozhodně nebudu ten, kdo ti bude utírat slzičky, rozumíme si?"

"Tak to je pro mě vážně šok," poznamenala jsem sarkasticky, "ty, takový rytíř na bílém oři, co zachraňuje dámy v nesnázích, a nepřispěchal bys mi na pomoc?"

"Měla by sis uvědomit, s kým mluvíš, princezno," upozornil mě a varovně přimhouřil oči.

"Tak to vím náhodou moc dobře, Koloušku. S někým, kdo mi neustále připomíná, jak příšerně otravná jsem, ale přitom se vždycky nakonec objeví v mém pokoji a narušuje můj osobní prostor," zavrněla jsem tiše do jeho ucha a odtáhla se od něj jenom natolik, abych ho mohla obdařit významným pohledem.

Pevně stiskl zuby k sobě, až mu pod kůží ostře vyrýsovala čelist. Bavilo mě, jak rychle se pokaždé nechal vytočit. Obzvlášť když jsem narazila na jeho citovou stránku, od které se zuby nehty snažil distancovat.

"Možná je mi tě jenom líto, drahoušku," ušklíbl se, ale ani tak se nepokusil odtáhnout.

Pořád si mě měřil přimhouřeným pohledem tmavých očí a ani na okamžik neuhnul pohledem. Zdálo se, že chtěl tuhle roztržku vyhrát za každou cenu, ale já mu nechtěla dopřát tu radost.