Bestie v nás [TVD/TO FF] ✔

24. kapitola - V rytmu mého srdce

Temné nebe osvítila padající hvězda. Přinášela jedno přání těm, kteří ji očima provázeli na poslední cestě oblohou. Někdo si přál bohatství, někdo si přál moc. Ale těm nejšťastnějším z nich, tak těm darovala umírající hvězda svou poslední jiskru. Zasadila jí hluboko do srdcí, kde zůstane už navždy. A tehdy se zrodila láska. 

Pohled Kaie

Když jsem odcházel z budovy, stále jsem slyšel výkřiky a paniku lidí, ale ani v nejmenším mě to nezajímalo. Staral jsem se jenom o to, abych dostal Hope co nejdál od své šílené příbuzné, která si očividně chtěla smlsnout na její moci.

Možná jsem se nechal trochu unést, když jsem se rozhodl, že jí odvezu trochu dál od města, aniž bych to někomu řekl. Ale co. Samozřejmě v tom byly i naprosto sobecké úsmysly, za které jsem se ani v nejmenším nestyděl. Proč bych taky měl? Prostě jsem si chtěl jenom užít trochu její společnosti někde, kde by se mi nemohla vyhýbat. To se jí totiž doteď dařilo naprosto dokonale.

Popravdě jsem čekal, že bude vzdorovat o něco déle. Vzala to až překvapivě klidně a rezignovala během pár minut. Zdálo se, jako kdyby snad na něco takového v hloubi duše čekala. A to mě těšilo. Možná víc, než bych si byl dokázal přiznat.

Chtěl jsem si proto dnešní den vychutnat plnými doušky. I z toho důvodu jsem položil již třetí telefonát od Kolouška a se zadostiučiněním sobě vlastním vypnul telefon, aby mě ten pakůň konečně přestal otravovat. Určitě to nebylo tak urgentní, aby to nepočkalo jeden den.

"Rebelko? Podívej. To bude asi Lochnesska." S vážnou tváří jsem natáhl ruku před sebe a prstem ukázal na prostředek jezera, na jehož mole jsme právě společně stáli. Chtěl jsem, aby se trochu uvolnila, protože mi neustále připadala až podivně napjatá. Nebyl jsem si jistý, jestli byla ještě stále naštvaná, nebo jí trápilo něco jiného. A jelikož jsem do vínku nedostal příliš empatie, musel jsem si poradit jinak.

"Kecáš!" vyhrkla ze sebe a otočila se směrem, kam ukazoval můj prst. Její očividné překvapení mě okamžitě rozesmálo, načež jsem jí položil ruku mezi lopatky a prudce do ní strčil.

Hlasitě zaječela, když ztratila rovnováhu a přepadla z mola do vody na znak, až se voda rozstříkla do všech směrů. K mojí smůle ale stihla zběsile zamávat rukama, jak se pokoušela udržet na nohou. Já byl jediná opora, na kterou dokázala prsty narazit, takže jsem nakonec skončil ve studeném jezeře stejně tak.

Voda byla příšerně ledová a přísahám, že mi skoro zastavila dech. Stejně jako definitivně odstavila baterii mého telefonu, takže teď už se mi nikdo nebyl schopný dovolat ani kdybych si to přál.

"Sakra, Parkere," vyprskla ze sebe Hope vodu, kterou se jí povedlo leknutím spolykat. "Jsi normální? Je to jako led."

"To jsem neodhadl." Omluvně jsem pokrčil rameny a pokusil se na tváři vyloudit nevinný úsměv. Zřejmě zabral, protože s pobaveným úsměvem zavrtěla hlavou a dokonce na mě hravě cákla.

Zdálo se, že ledy mezi námi byly dočista prolomeny a já si mohl konečně oddychnout. Trápilo mě, když předstírala, že vůbec neexistuji. Popravdě jsem byl naštvaný sám na sebe, že mě tohle všechno dokázalo takhle moc ovlivňovat. Nedokázal jsem přemýšlet s čistou hlavou a to hrálo proti mě. Vždycky jsem spoléhal jenom na svůj mozek, který byl poslední dobou až znepokojivě nefunkční. Zdál se tak nějak zahalený podivným mlhavým oparem.

A to nebylo nic proti tomu, co jsem cítil po setmění na molu. Sledoval jsem její rudé vlasy ozářené světlem kouzla a hrudník měl přitom jako ve svěráku. Připomínalo to úzkost, ale zvláštně příjemnou úzkost. Vnímal jsem každý její pohyb. To, jak si dala nervózně vlasy za ucho, letmý úsměv, který se jí mihl na rtech, než stydlivě sklopila oči k zemi, i paniku, která ji zachvátila natolik, že zmizela jako pára nad hrncem.