Bestie v nás [TVD/TO FF] ✔

14. kapitola - Nepřítel má mnoho tváří

Prokletí mají různé podoby a na každou existuje jiný lék. Některá dokáže zlomit láska, jiná jenom magie. Cesta za nápravou je ovšem trnitá a nejistá. Občas pohltí celou duši, zatne do ní své jedovaté drápy a způsobí nenapravitelné škody. 

Pohled Lizzie

Příšerná bolest mi pulzovala celým tělem. Cítila jsem ji ve všech konečcích prstů, v břiše i v hlavě. Bylo to jako spalující inferno pohlcující celou moji bytost. Zas a znovu. Pořád dokola. Moc mé sestry byla obrovská a děsivá. Nic takového jsem si nepředstavovala ani v nejdivočejších snech. A nejhorší na tom byla myšlenka, že ji používala proti nám.

Nekřičela jsem, protože mi na to nezbývala energie. Mizela plynule a nezadržitelně. Bylo čím dál těžší udržet mysl čistou a v pohotovosti. Vlastně to brzy začal být poměrně konejšivý pocit. Víčka padala, mozek se otupoval a konec, ke kterému tohle všechno nenávratně směřovalo, se už nezdál tak hrozný. Stačilo přestat bojovat a poddat se temné náruči.

A pak najednou všechno přestalo. Jako kdyby někdo zmáčkl neviditelné tlačítko stop. Jestli se takhle člověk cítí po smrti, tak to za nic nestojí. Připadala jsem si jako zbitý pes.

Unaveně jsem od sebe odlepila víčka a zmateně se rozhlédla kolem sebe. Klečela jsem na zemi pokryté sutinami, prsty byly rozdrásané od ostrých úlomků cihel a tašek, jak jsem je zarývala do země. Kůže se nicméně začínala pomalu hojit, ačkoliv mozek stále odmítal spolupráci.

Levou ruku mi svíralo příjemné teplo, které vycházelo z cizí dlaně. Nějakou dobu jsem jenom zírala na tu scénu a nic nechápala. Čí to sakra vůbec byly prsty? Popravdě mi dost dlouho trvalo uvědomit si, že ta ruka bude mít asi někde konec a že není nic jednoduššího, než se podívat, komu patří.

Jakmile jsem ovšem otočila hlavu a střetla se pohledem s hnědýma pichlavýma očima, Kol mou ruku rychle pustil a zapřel se dlaněmi o zem, aby se mohl postavit zpátky na nohy. Zmateně jsem se na něj zadívala. O co mu šlo? To jsem snad jedovatá nebo co?

"Netvař se tak šokovaně, drahoušku. Jen jsem se chtěl ujistit, že v mojí společnosti neumřeš podruhé. Mohlo by mě to totiž stát několik dalších století v rakvi," ušklíbl se a dál už si mě nevšímal. Blbec.

Nebyl ovšem čas přemýšlet nad Kolovým nesmyslným chováním. Místo toho jsem se začala zajímat o to, co se vlastně stalo. Proč nás Josie nezabila? Co ji zastavilo? To už mě ovšem na nohy zvedaly cizí ruce a velice brzy jsem zaslechla i dobře známý hlas.

"Jsi v pohodě, Ellie? Bože, tohle bylo šílený," mumlal můj nejlepší přítel Aiden, během čehož mi oprašoval oblečení od prachu. Stále mě opatrně držel jednou rukou kolem pasu, abych se náhodou nezhroutila zpátky k zemi, ačkoliv to nebylo třeba. Teď mi největší starost dělala jeho tepající žíla na krku. V ústech se mi sbíhaly sliny a já měla co dělat, abych se nepokusila zahojit z jeho krve.

Brzy se mi ovšem podařilo tuhle touhu překonat a soustředit se na důležitější věci. "Co tu děláš?" dostala jsem ze sebe zaskočeně. Rozhodně jsme nebyli tak blízko Mystic Falls, aby to mohla být náhoda. Jak věděl, kde jsme? A co udělal s Josie?

"Sledoval jsem vás. Nevěřím mu ani nos mezi očima." S úšklebkem trhl hlavou směrem ke Kolovi.

To jsem dokázala pochopit. Svým způsobem mě starostlivost mého kamaráda neuvěřitelně dojala. Aiden nikdy nebyl Kolovým fanouškem a velice nerad nás viděl kdekoliv spolu. Nemůžu tvrdit, že to nebylo oprávněné, takže jsem na to nikdy nic nenamítala.