Bestie v nás [TVD/TO FF] ✔

18. kapitola - Víc hlav víc ví

A tak byla do království svolána spousta myslitelů a rádců, kteří měli pomoct zemi od jisté zkázy. Každý přispěl svou troškou do mlýna. Některé osudy jsou ovšem již předem vytesané do kamene a pokoušet se je změnit je jako házet hrách na stěnu.  

Pohled Caroline

Za posledních pár dní se nám v rezidenci vystřídala spousta nejrůznějších lidí. Měla jsem tu čest poznat několik čarodějů z francouzské čtvrti New Orleans. Většina z nich na mě udělala až nečekaný dojem. Dojala mě jejich očividná starost o život mé holčičky. Za tím vším se pravděpodobně skrýval strach z Inadu, nicméně nikdo z nich to slůvkem ani nezmínil.

Ať už to byl Vincent Griffith nebo Ivy, která žila tak trochu ve vlastním světě, všichni byli až nečekaně milí. Nejednalo se jenom o nepříjemných věcech. Většina z nich byla velice zvědavá na naši školu, která byla ve Spojených státech unikátem. Chodili se ve volných chvílích porozhlédnout po učebnách i po materiálech, které poskytujeme dětem a nešetřili slovy chvály.

"Tohle je nádherné, Caroline," usmála se na mě Ivy, když jsem ji ukazovala tělocvičnu, jež se měla během zítřejšího dne změnit na místo posledního plesu sezóny.

Na konci školního roku jsme vždy pořádali maškarní bál, na který se většina osazenstva neuvěřitelně těšila. Možná za to mohl fakt, že byl symbolem začátku prázdnin, ale to už bylo vedlejší. I přes veškeré osobní problémy jsem na něj nemohla zanevřít. Vždyť žádné z těch dětí vůbec netušilo, co se dělo s mou dcerou. A bylo důležité, aby to tak i zůstalo.

I proto jsem Ivy požádala, aby mi pomohla s přípravami. Zdála se tím nadšená a s obrovskou energií a úsměvem se zapojila do výroby a rozvěšování dekorací. Očividně byla ve svém živlu.

"Připomíná mi to Mardi Grass v New Orleans. Je krásné, že držíte takové tradice. Děti si to určitě musí náramně užívat."

"Je to jejich nejoblíbenější ples, takže musí být dokonalý." Mrkla jsem na ni s mírně hraným nadšením. Nebylo mi příliš do smíchu ani při organizaci takové věci. A to už bylo co říct, protože organizace byla mým druhým jménem. Dělo se až toho až příliš mnoho, abych se dokázala uvolnit.

O Josie jsem zatím nedostala žádné další zprávy, ale zřejmě to byla jenom otázka času. Pokud to něco v ní šlo po Hope, určitě jsme ji mohli očekávat velice brzy. A toho jsem se právě obávala. Nebyli jsme na to ani zdaleka připravení. Nikdo zatím nepřišel s jednoznačným řešením naší situace.

Hope byla několik posledních dní myšlenkami úplně jinde. S obrovským zápalem se pokoušela pomoct, ačkoliv vůbec netušila, proti čemu vlastně bojuje. Klaus nesouhlasil s tím, aby to věděla a já mu musela dát za pravdu. Nechtěla jsem, aby z toho, co se kolem dělo, zbytečně vinila sama sebe. Znala jsem ji dobře, určitě by to tak dopadlo.

Úplně jinou kapitolou příběhu byla má druhá dcera. Lizzie se zdála až překvapivě... uvolněná. Popravdě daleko uvolněnější, než bych byla očekávala vzhledem k situaci. A to ve mně vzbuzovalo ještě větší nervozitu, než úzkostlivé chování Hope. I ona se sice intenzivně zapojila do hledání řešení, ale něco na ni mi stále nesedělo. Možná bych to mohla svést na své současné rozpoložení, ale i tak mi v hlavě neustále vrtal červíček pochybností. Fakt, že jsem v jejím pokoji našla tričko s límečkem postřísněným krví, můj pocit jen umocnil. Samozřejmě, že se to mohlo stát jakkoliv, ale pokud je vaše nezletilá dcera upír, takový nález vás přinejmenším zneklidní.

"Caroline?" ozvalo se těsně vedle mě, až jsem sebou škubla. Očividně jsem se tolik zahloubala do vlastních myšlenek, že jsem na chvíli úplně přestala vnímat okolí. To se mi poslední dobou stávalo poměrně často.