Bestie v nás [TVD/TO FF] ✔

5. kapitola - Spojenci na dobu nezbytně nutnou

Na cestě za dobrodružstvím občas vznikají podivná spojenectví lidí, kteří by spolu jinak nikdy dobrovolně netrávili ani minutu svého času. Okolnosti ovšem občas donutí i zaryté nepřátele vyrazit společně jedním směrem a vydobýt si šťastný konec.   

Pohled Kola

Od chvíle, kdy jsem odešel z Mystic Falls, jsem se marně snažil najít to Saltzmanovic ďábelské dvojče. Na jednu stranu ze své vlastní iniciativy, na tu druhou z nařízení mého drahého bratra - ne, že bych snad takové jeho žádosti běžně plnil, ale tentokrát to bylo trochu jiné. Podle Klause jsem jí hlavně nesměl ublížit. Zřejmě se obával, že by ho pak Caroline nenechala hrát si na jejím písečku. Ale copak jsem někdy poslouchal svého bratra?

Já měl jiné plány. Mínil jsem tu malou mrchu roztrhnout na dvě poloviny a sledovat, jak z ní vyprchává život. Že byla posedlá? No a co. To mi nepřišlo jako podstatná část příběhu.

Pořád jsem ale neměl štěstí. Chodil jsem po okolí vlastně úplně na slepo, jelikož žádná běžná lokační kouzla nezabírala, ačkoliv se ji Freya pokoušela najít několikrát. To člověka ale jednou zkrátka přestane bavit, takže jsem se nakonec rozhodl uskutečnit plán B.

Vyrazil jsem za tím posledním, kterého bych kdy ještě chtěl vidět. Netušil jsem, kde by teď mohl být, ale tipoval jsem ho na lenocha, který se absolutně nenamáhal přestěhovat. Takže moje první kroky vedly do motelu, kde byl ubytovaný, než jsme vyrazili do New Orleans. A překvapivě jsem se trefil hned na poprvé.

Dost dlouho mu trvalo, než mi konečně otevřel dveře. Byl jen v kalhotech, na hlavě měl vrabčí hnízdo a zarudlýma očima na mě mžoural, jak ho zaskočilo to množství světla venku.

"Koukám, že jsi měl včera dost divoký večer," ušklíbl jsem se a bez dovolení prošel kolem něj dovnitř. Jednou už jsem sem pozvaný byl, takže mi to nedělalo sebemenší problém.

"Ani netušíš, jak moc," uchechtl se a překvapivě za mnou bez protestů zavřel dveře. "Přišel jsi mě dorazit nebo tak něco? Protože tě musím upozornit, že to nebude tak snadné, jak se zdá." Dosedl zpátky na křeslo, rozespale si promnul oči a dlouze zívl.

"Kdybych chtěl, už jsi bez hlavy," ušklíbl jsem se. Nemínil jsem s ním ztrácet víc drahocenného času, než bylo nezbytně nutné, ačkoliv jeho evidentní kocovina to příliš nezjednodušovala. "Musíš mi s něčím pomoct."

Nakonec jsem byl nucený sednout si na postel mezitím, co si Kai vařil kafe, aby byl alespoň trochu použitelný. Během toho jsem těkal pohledem po místnosti a prohlížel si těch pár věcí, co se válely kolem mě. Popravdě jsem tu čekal trochu větší nepořádek. Ne, že by na tom snad záleželo.

Moje oči zaujalo stříbrné zalesknutí na prostěradle postele. Co to asi mohlo být? Zvědavě jsem pro to natáhl ruku a zvedl šperk do vzduchu. Byl to náramek a já ho okamžitě poznal - byl to ten, který tlumil magii Hope. Zamračil jsem se a okamžitě se ve mně zvedla vlna vzteku. Nezajímalo mě, jak se sem ten šperk dostal, ale rozhodně tu neměl co dělat.

Než se stihl Parker vůbec otočit, už jsem stál za ním a on se leknutím pobryndal kávou. "Au, sakra," zabručel nespokojeně. Ta voda byla zřejmě dost horká, což jsem mu samozřejmě plně přál. "O co ti jde?" zamračil se, načež se očima zastavil na náramku, který jsem držel zvednutý v ruce. "Tak tohle můžu vysvětlit." Zvedl ukazováček do vzduchu a zhluboka se nadechl, aby se mohl začít hájit. Mě ovšem vůbec nezajímalo, co měl na srdci.

Nedal jsem mu žádný prostor prostor pro slova, vyrazil mu hrníček z ruky a okamžitě ho chytil pod krkem. Zády jsem ho narazil na zeď a stiskl prsty k sobě, až se začal dusit. "Nevaroval jsem tě dost jasně, že se máš od mojí neteře držet dál?!" Zavrčel jsem a ještě jednou mu stiskl hrdlo, než jsem ho konečně pustil. Bohužel jsem si nemohl dovolit zabít ho - ještě jsem ho potřeboval.