,,Nejsem si jistá, jestli mé nohy budou ještě vůbec někdy použitelné" s těmito slovy jsem svalila na postel v hotelu. V plánu bylo, že tam dojdeme po svých a zpátky se povezeme, ale nakonec jsme šli pěšky i zpátky. Taky už bylo zhruba devět.
,,To já taky" spadl na postel stejně jako já. Podíval se na mě a oba dva jsme se zašklebili.
***
Všechny další dny, které jsme strávili v tomto velkém městě, utekli jako voda a my najednou stáli na New yorském letišti. Nejradši bych tady ještě měsíc zůstala, ale Londýn byl Londýn.
,,Cestující, kteří cestují do Londýna..." nádech, výdech. To zvládneš.
Podali jsme letušce naše letenky a posadili se na sedadla 81 a 82.
,,Dobrý večer, vítáme vás na palubě letadla. Letu z New yorku do Londýna. Prosím připoutejte se. Přejeme příjemnou cestu" ozvalo se z reproduktorů.
Zavřela jsem oči a těžce polkla. Podívala jsem se na Thomase. Ten na nic nečekala a chytil mě za ruku. Rty jsem naznačila "děkuji".
Jelikož jsme letěli v noci chtělo se mi šíleně spát. Z toho veškerého balení a sedět dvě hodiny v kavárně na letišti taky není zrovna bůhví jaká zábava.
Opřela jsem se o sedadlo a zavřela víčka. V tu chvíli jsem usnula.
***
,,Emily, musíš se zapnout. Budeme přistávat" s trhnutím jsem zvedla hlavu z jeho ramene. Ano opravdu jsem měla celých sedm hodin hlavu položenou na jeho rameni? Ach bože.
,,To už jsme tady?" zívla jsem.
,,Jo, celou cestu jsi prospala" usmál se.
,,A věříš, že bych spala ještě?"
,,Jo, taky se těším na svou postel"
Úspěšně jsme přistáli a čekali až uvidíme naše kufry. Jenže oni nikde.
Sedli jsme si na sedadla a snažili se neusnout. Na zavazadla jsme nečekali pouze my, ale i další deset naštvaných lidí, kteří nejspíše taky chtěli do postele.
,,Jdu koupit kafe" zvedla jsem se.
,,Dobře. Vezmeš mi prosím jedno latté?"
,,Jasně" pokusil jsem se o úsměv.
Vešla jsem do letištní kavárny a objednala si. Chvíli jsem čekala až mi je udělá a skoro na té židli usnula.
,,Slečno tady to máte. Budou to čtyři libry" podala mi mladá servírka dva kelímky kalně hnědé tekutiny a já jí za to peníze.
,,Ale to jsou dolary" divně se na mě podívala.
,,Pane bože promiňte. Týden v New yorku a únava..."
,,To je v pořádku. Přeji dobrou noc"
,,Děkuji" vyzdvihla jsem koutky nejvýš co to šlo.
,,Na" podala jsem jeden Tomovi.
,,Díky. Potom ti to zaplatím"
,,Hlavně mi nic neplať"
***
Sáhla jsem si na zadní kapsu u kalhot, jelikož mi přišla zpráva. Thomas mezitím usnul. Opřený o mě. Teď jsme na tom stejně.
Anne: Už jsi zase slavná
Emily: Co?! Teď sedíme na letišti v Londýně
Anne: Já vím
Emily: Jak to sakra víš!?
Anne: Někdo to myslím dal na nějaký účet na ig
Emily: What? Já vážně nic nechápu
Anne: Pošlu odkazy
To první bylo video na nějakých medii. Neuhodnete kdo tam se mnou byl. Ano Thomas. Jak jste to uhádli?!
Ale to druhé...lidi dokáží být opravdu zlí.
***
Háájjjj, jsem zpět. Tak co říkáte na konec kapitoly? Co si myslíte, že Anne Em poslala za odkaz? Ta kapitola je celkově strašně ospalá, jelikož já jsem taky totálně ospalá, jelikož jsem si celé odpoledne opakovala text:))))) (Kdo všechno zase nechal na poslední chvíli? Ano já) A ve volné chvíli psala kapitolu. Takže doufám, že tam těch chyb není moc. I když jsem to kontrolovala. No nic tohle by mohlo být všechno. Užívejte života a zase příště.
Papa Mia
ČTEŠ
Maybe...
Fanfiction,,Možná" řekla jsem a pokrčila rameny. ,,Přece nepůjdeš se svetrem politím od kafe po celém Londýně a pak vlakem dokud nepřijedeš domů. Zmrzneš" odpověděl mi na to. ,,Možná. Neznáš mě, jsem schopná to přesně takhle udělat" ,,Nehodlám aby jsi zmrzla...
