Maybe...

Chapter twenty-seven

Ráno jsem se probudila v Thomasově objetí a u něj v pokoji. 

Potom jsem si vzpomněla na večer.

Vymanila jsem se z jeho objetí a vyšla z pokoje.

Potřebovala jsme na vzduch, potřebovala jsem si urovnat myšlenky.

Vešla jsem do mého pokoje, otevřela prostornou skříň, vzala jednu z mých sportovních tašek a naházela do ní všechno potřebné.

Vyšla jsem z mé ložnice a vzala si mobil abych se podívala kolik je hodin.

Bylo půl deváté, takže jsem všechno krásně stíhala. 

Akorát jsem se rychle oblékla a vyběhla z bytu. Na snídani jsem se vykašlala, dám si ji potom.

***

Ve tři čtvrtě na devět jsem vešla do mé oblíbené kavárny a sedla si k jednomu ze stolů. Objednala jsem si kávu a můj oblíbený borůvkový koláček.

U snídaně jsem si četla knihu, kterou už mám šíleně dlouho rozečtenou.

***

Za pět minut deset jsem vyšla z kavárny, směrem na předem domluvené místo s Paulem. Do parku.

Po dvou minutovém zpoždění se přiřítil s omluvou, že jde pozdě.

,,To je v pohodě" odpověděla jsem mu na to. ,,A proč si mě chtěl vidět?"

,,Jen jsem tě chtěl vidět a dát ti tohle" vytáhl z kapsy malou krabičku.

,,To jsi nemusel, já pro tebe nic nemám" povzdechla jsem a otevřela krabičku. Byli v ní malé náušnice. ,,Jsou strašně pěkné" pousmála jsem se.

,,To nevadí" řekl a přistoupil ke mně blíž. 

Vzal mou ruku do té své. 

,,Víš já" začal. Co to sakra dělá?! 

,,Paule-" 

,,Em, prosím, nepřerušuj mě" teď už mě držel oběma rukama. ,,Od prvního pohledu, když jsem tě uviděl, si se mi strašně líbila" byl čím dál tím blíž u mě. Nelíbilo se mi to. ,,A já myslím, že jsme si souzeni být spolu" už mě nejspíše chtěl políbit, ovšem já jsem se vytrhla z jeho sevření a doslova skoro utíkala pryč.

Ignorovala jsem výkřiky mého jména a utíkala pryč. V tu jedinou chvíli jsem myslela pouze na jedinou osobu. Na Thomase. 

Ale co když přijdu domů a on my řekne, že to vše bylo pouze "omylem", že...já nevím!

Běžela jsem na zastávku a nezastavovala jsem. Paul pořád běžel za mnou. Možná by mě i dohnal, kdyby jsem okamžitě nenastoupila do zavírajícího se autobusu.

Jsem jako malá holka. Proč jsem mu prostě jen neřekla, že k němu naprosto nic necítím. Možná, že v tu chvíli jsem to tak chtěla. Možná...

V tom okamžiku jsem si uvědomila, že vlastně nevím kam jedu. 

Nakonec jsem vystoupila u turisty obdivovaného London Eye. 

Sešla jsem k metru. Jela dvě zastávky, a nakonec ještě autobusem k rodinné vile Cooprových.

***

Zazvonila jsem na velké bílé dveře a čekala až mi někdo otevře.

,,Emily ještě, že už jsi tady" otevřela mi sama paní Cooperová, která si zrovna nasazovala náušnici.

,,Nejdu doufám pozdě?" vylekala jsem se.

,,Ne, ne jdeš sice dřív, ale nám se to zrovna hodí"