Maybe...

Chapter twenty-two

Thomas se posunul více ke kraji pohovky a já si lehla za ním. Jakmile jsem se položila vedle něj, přehodil si přese mě ruku. Já jen zaraženě hleděla do prázdna. No co, sváděla jsem to na tu opilost. Nebo jsem si lhala sama sobě?

Otočila jsem se na bok s tím, že ze mě třeba tu ruku sundá, jenže on si mě ještě přitáhl blíž k sobě. Neříkám, že to nebylo nepříjemné ale...to ALE tam pořád bylo. A nejspíš i bude, nebo ne...Ne, ne, ne to je blbost.

Když jsem nad tím přestala přemýšlet tak jsem i usnula. Spalo se mi...příjemně. Co víc dodat.

***

,,Sakra. Moje hlava" zaklel Thomas, když se vzbudil. Já už jsem pro jistu vstala. ,,Co se vlastně včera stalo? Nic moc si nepamatuju" dodal a protřel si obličej. Uf oddechla jsem si. 

,,Jen jste se s Dylanem totálně zřídili" vstala jsem a donesla mu skleničku s vodou a prášek.

,,A prý, že malý podnik" sedla jsem si za ním na pohovku a podala mu to. 

,,Máte štěstí, že jsem v sobě skoro nic neměla. Jinak nevím jak by jsme se dostali sem"

,,Tak to nejspíš máme" usmál se. ,,A kde je vlastně Dylan?" nakrabatil čelo.

,,Ještě spí" ukázala jsem na postel.

,,Počkej a kde jsi spala ty?" sakra. 

,,Eee já, no když si pojíš ty křesla k sobě tak se tam docela v pohodě vyspíš" zalhala jsem. Ten jen vytáhl jedno obočí, jakože co to melu. ,,Jakože neříkám, že to bylo přímo pohodlný, tak ale dalo se to" snažila jsem se ho přesvědčit.

,,Měla jsi ho nebo mě vyhodit" zakroutil nade mnou hlavou.

,,Nechtěla jsem vás budit" nevinně jsem se usmála.

,,Kolik je hodin a kde to jsem?" byly Dylanovi první otázky, když se probral.

,,Je půl desáté a jsi u nás na pokoji v hotelu" odpověděla jsem mu.

,,Dobře, dobře, ale teď nemáte někdo nějaký prášek?"  Hodila jsem po něm krabičku s ibalginem. ,,Děkuji. Jsi naše záchrana" 

,,No to teda jsem. Nevím jak by jste se beze mě dostali sem. Byli jste totálně na sračky. Oba dva" změřila jsem si je pohledem. ,,můžete mi my vysvětlit co jste tam dělali?" oba dva se podívali jinam než na mě.

,,A kam jdeš teď?" zeptal se Tom, když mě viděl mířit ke dveřím.

,,Já jdu na snídani. Vy dva se mezitím dejte do kupy. Odpoledne totiž hodlám jet k soše svobody. A ty jsi mi to navíc slíbil" ukázala jsem na Thomase. 

Nečekala jsem na jejich odpověď prostě vyšla ven.

Když jsme včera jeli tím taxíkem, zahlédla jsem hezkou kavárnu a chtěla se do ní podívat. Nakonec jsem si vzala i notebook a rozhodla vyřídit několik e-mailů.

Sedla jsem si k jednomu ze stolečků a počkala až přijde servírka. Objednala jsem si kafe a něco na snídani.

Vytáhla jsem si notebook a pustila se do vyřizování e-mailů.

***

Oba dva se naštěstí stihli do odpoledne vylézt z postelí. Takže jsme mohli jet k soše svobody. Vlastně jsme jeli jen já a Thomas. Dylan už prý musel domů jelikož za dva dny má natáčení. Stejně si myslím, že se mu jenom nechtělo.

S Thomasem jsme se dohodli, že se projdem. Sice se tam jde hodinu a půl, ale vzhledem k tomu, že dneska je pěkně to nevadí.

,,Kolikrát už jsi tady byl?" zeptala jsem se ho.

,,Jako v New yorku?" přikývla jsem. ,,Jednou když mi bylo zhruba devět s rodiči-měli jsme tady tetičku. Nakonec se přestěhovala do Skotska. Tam si žije šťastně se svými sedmi kočkami. No a potom párkrát na natáčení" 

,,A kde všude jsi byla ty?" 

,,Francie, Španělsko, Egypt, Itálie, Thajsko, Řecko, a ještě Norsko, Švédsko a Finsko. To by mělo být myslím všechno" zamyslela jsem se.

,,Ty, jo. Toho je hodně" 

,,Jo, to je" pousmála jsem se. ,, Když jsem byla malá rodiče mě brali všude kam se dalo. A do dnes jsem jim za to vděčná. Táta je profi fotograf a myslím, že ne jen tak někdo se podívá do Černobylu"

,,Cože ty jsi byla v Čenobylu?!" vytřeštil oči.

,,Jo, ale až někdy v šestnácti. Ty fotky z tama...to je něco nepopsatelného. A nejlepší je když použiješ nějaké filtry" 

,,Já bych tam nikdy dobrovolně neletěl. A na jak dlouho jste tam byli dlouho?" 

,,Moc dlouho ne. Nějaká ta radiace tam furt je takže musíš mít dozimetr. A když už ukazuje, že tvoje tělo  má dost musíš vypadnou. Ale někdy bych se tam chtěla vrátit" přikývl, že chápe.

***

Rozhodla jsem se, že mé minulé rozhodnutí zruším a kapitoly budou vycházet prostě tak jak mi to vyjde. Takže tady je ta dnešní, i když má přes 700 slov přijde mi, že je úplně o ničem. No, nevadí. Jinak bych vám šíleně , strašně moc chtěla poděkovat za 1k jakože co to je?! Dobře takže tohle je všechno. Tak zase příště, užívejte života a zase příště.

Papa Mia