A Bad Stepbrother [CZ]

*1* Den otevření muzea

Seděli jsme s tátou v obýváku, když v tom nám někdo zaklepal na dveře. Zvedla jsem se ukazujíc tátovi, že jdu otevřít. Otevřela jsem dveře, ale k mému překvapení za dveřmi nikdo nebyl.

Někdo si z nás asi dělá srandu..

Pořádně jsem se rozhlédla po dlouhé chodbě, pak se mé oči zastavily na zemi. Ležel tam nějaký dopis, či co. Sebrala jsem ho ze země a zabouchla dveře.

,,Tati, co je to?" vyrušila ho od čtení nějakých novin.

,,Ukaž," natáhl ke mně ruku. Bez váhání jsem mu obálku podala. Rozbalil jí a v klidu si ji přečetl. Já jen tiše postávala vedle něj.

,,To nic není," usmál se nakonec na mě, když si to přečetl. Ale já moc dobře tenhle úsměv poznala. Byl falešný.

,,Tati, nelži," vzala jsem mu zpět tu obálku a sama si ji přečetla.

,,Vždyť je to pozvánka na Den otevření nového muzea. Tam musíš jít. Vždy jsi na tyhle akce chodil!" Vypískla jsem radostí.

,,Nemám tam s kým jít, zlato. A sám tam rozhodně nejdu."

Bylo mi ho tak strašně líto. Nerada jsem ho viděla smutného. Věděla jsem, že muzea přímo miluje, a tak mě něco napadlo.: ,,Tati, víš co, já tam s tebou půjdu."

,,Vždyť ty muzea nemáš ráda. A navíc tam budou spíše starší lidi," smál se.

Má pravdu, ale co bych to byla za dceru, kdybych tam s ním nešla.

,,Mně to nevadí. S tebou tam půjdu ráda." Sedla jsem si vedle něj.

,,Tak fajn, ale je to ještě dnes," ujasnil  mi se zamračeným výrazem.

,,Já vím," pousmála jsem se.

,,Máma je nahoře určitě ráda, že tam se mnou půjdeš. Jsi to jediný co mi zbylo, mám tě strašně rád." Bez jakéhokoliv váhání jsem mu padla kolem krku. Přesně tak.. jsem jediná, která mu zbyla. A podle toho se taky musím chovat.

,,Já tebe taky," vydechla jsem tak trochu potlačujíc slzy.

Tmavě modré šaty sahající těsně nad kolena. Černý svetřík přes ně a
vysoké lodičky stejné barvy jako šaty. To jsem si dnes oblékla do muzea. Mé tmavě hnědé vlasy jsem si sepnula do společenského drdolu. A jen čekala na tátu, než vyleze z pokoje.

,,Tak, jak vypadám?" vyrušil mě z mého přemýšlení na večer, který se měl dnes odehrát. Nestačila jsem se divit. Vážně mu to slušelo. Takhle obléknutého jsem ho snad nikdy neviděla. Měl na sobě černý oblek a tmavě modrou košili, která mi náramně ladila k šatům. A své tmavě hnědé vlasy měl nagelované trochu nahoru. Vypadal tak mladší.

,,Wow, moc ti to sluší!" vypískla nadšením.

,,Děkuji, sluníčko. Tobě to taky moc sluší." Mrknul na mě.

Mlčky jsme jeli v taxíku a sledovali jedoucí auta, když v tom taxík zastavil před novým muzeem. Táta zaplatil taxikáři a pak věnoval pozornost mně.

,,Děkuji, že jsi mě sem vzala."
Řekl, když už jsme stáli přímo před dveřmi.

Usmála jsem se: ,,Neděkuj, jen si to pojď užít."