Just You & Me

25.

,,Tak povídej."

,,No víš je to těžký, řekl trochu zklesle ,,doma to teď je na hovno."

,,Jakto? Děje se něco? Jisoo má taky problémy?" vychrlila jsem na něj všechny otázky a chtěla pokračovat, ale on mě zastavil.
,,Prr. Tolik otázek jsem ani nestihl zaregistrovat."

,,Promiň. Jen chci vědět co se děje."
,,No. Uhm. Rodiče se pohádali."
,,A?"
,,A," začal si mnout nervózně prsty, ,,táta prost-" skočila jsem mi do řeči. Viděla jsem že ho to trápí o tom mluvit.

,,Jungkooku jestli nechceš tak si mi to nemusíš říkat. Jen jsem chtěla vědět co děje. Mohla bych ti pomoct." ikdyž jsem chtěla tak strašně moc vědět co se stalo, nemohla jsem ho tak trápit.
,,Asi by si mi nijak nepomohla." smutnější výraz jsem u něj nikdy neviděla.
,,Třeba ano."
,,Ne Rae. Nepomohla." odsekl.
Já jsem se stáhla a zabodla pohled do země. Byla jsem smutná.

,,Promiň. Vím že to myslíš dobře." omluvil se a já jen kývla, že to chápu.

,,Dobře. Vysvětlím ti to." zhluboka se nadechl.

,,Rodiče teď měli spolu trochu spory kvůli firmě. Máma jí chtěla trochu oživit, ale táta chtěl jet ve starých kolejích. Tak máma řekla že odejde, protože jí to nebaví. Začala si hledat novou práci, ale táta to tak nechtěl. Jeden den přišel úplně na sračky. Ožralej jak hovado." opět hluboký nádech.

"Řekl mámě, že nikam jinam nepůjde a začali se hádat. Máma na něj zvýšila hlas a táta ji praštil." viděla jsem jak se mu začali lesknou oči.
,,Přiběhl jsem tam a začal bránit mamku. Ale on mě dal několikrát pěstí a praštil se mnou o stůl."
jeho slza mu ukápla mu na ruku.

,,Jungkooku mě je to tak líto." chtělo se mi tak strašně brečet. Nikdy jsem ho tak smutného a zničeného neviděla.

,,Všechno jsme to s Jisoo viděli. Popadl jsem jí za ruku a zamkl nás v pokoji."

,,Včera Jisoo utekla ze školy. Byla vážně zmatená a divná." řekla jsem smutně.
,,Já vím." utřel si mokré oči a koukl se na město.

Několik minuti jsme tam jen tak seděli a byli zticha. Přemýšlela jsem nad tím jak to mezi námi je. Mám se ho zeptat? Přece jenom bych měla vědět jak se věci mají.

Nabrala jsem odvahu a zeptala se.
,,Jungkooku?"
,,Hm?"
,,Můžu se tě na něco zeptat?" řekla jsem váhavě.
,,No?"
,,Uhm." přemýšlela jsem jestli se mám zeptat. Teď nebo nikdy. ,,No. Jak to vlastně mezi námi teď je?"

Jungkook se zasmál a já se zarazila a jen koukala.
,,Rae. Co by mezi námi mělo být?"
,,No tak něco se mezi námi stalo a-"
,,Ano stalo. Ale myslíš, že mezi námi něco je?"
Nahrnuli se mi slzy do očí.

Nahnul se k mému uchu a šeptl: ,,Rae se mnou není dobrý si začínat." cítila jsem jak se usmál.

Nahlas jsem vzlykla a přitiskla oči k sobě.

,,Tak proč si mi to sakra udělal? Sis mě nemusel teda všímat, když ke mě nic necítíš." vykřikla jsem na něj a běžela jsem domů.

Skoro nic jsem neviděla. Měla jsem oči plné slz a zběsile dýchala. Proč? To mu nejsem dost dobrá? Je to jen další kluk co si užije a pak jí řekne, že to byl omyl, protože k ní nic necítí? To jsem si o něm nemyslela.

Nejprve tam brečí a pak se mi vysměje. Bože.

Přišla jsem domů a lehla si na postel. Obličej jsem zabořila do polštáře. Kvůli slzám mi opuchl obličej a rty. Mé tělo sebou cukalo, když jsem brečela. Měla jsem pocit, že už ani nebrečím, jenom vydávám zvuky jako kdybych brečela. Byla jsem tak zničená. Proč mi to sakra udělal? To byla jediná otázka, kterou jsem si stále kladla.

Vzala jsem si deku a zabalila se do ní. Lehla jsem si. Mé brečení se ustálilo, ale smutku ve mě bylo mnoho. Zklamání, lítost, využití.

Na jednu stranu mi bylo trochu líto, že jsem ho tam nechala jen tak. Ale vždyť ke mě stejně nic necítí, takže to je fuk.

Po nějaké chvíli jsem vyčerpáním usnula.

Taak, chtěla jsem udělat nějaké ,,drama" v tomto příběhu, aby to nebylo tak jednoduché.😅
Jinak první den školy máme za sebou.🎉