Zajatci lži

Kapitola II

Ray se jen pomalu probouzela. Jediné, co zatím vnímala, byla bolest. Ne sice moc silná, ale i tak pronikala do její mysli, jak střep. Jsem na živu, pomyslela si a úleva jí zaplavila celou mysl jako tsunami. Její nadšení však ihned opadlo. Vzpomínky, které se na chvíli odsunuly do pozadí, se opět hlásily o své místo. L'argas! Co když to nepřežil! Co budu dělat? Co je dneska vlastně za den? Jak dlouho jsem mohla být mimo. Nenapadlo někoho, že bych nás podle jejich teorie o mém původu, dokázala zachránit? Co když na to někdo přijde? ptala se sama sebe a stále se snažila zjistit, co se to děje. Okolí kolem ní pomalu ale jistě získávalo nejasné obrysy a všechno kolem ní světlalo. Ovšem nyní to bylo jiné, než obvykle. Ray si připadala, jakoby jí někdo probouzel i když by ještě měla spát. Podvědomě cítila, že její tělo stále potřebuje odpočinek.

"Ray," zaslechla šepot který se zdál přicházet z velké dálky. Bylo to skoro nepostřehnutelné i pro ní a co víc, ten hlas jí byl nějakým způsobem povědomý. "Ray'lith," ozval se znovu, ale tentokrát jí oslovoval jejím celým jménem. "No tak, já vím, že to dokážeš," povzbuzoval jí. Ona ale měla v hlavě jako vymeteno. Stále si nedokázala vybavit, komu vlastně patří.

Najednou se jí zdálo, že se něco dotklo její dlaně. Ray si po tom místě přejela prstem, ale nic tam necítila. A znovu ten lehký dotek! Elfka se již vyděšeně rozhlédla kolem sebe, ale nikde nic, jen šero. V ten moment se ze všech směrů ozval vysoký pisklavý tón. To už bylo pro citlivé elfské smysly až moc. Ziriel si přitiskla ruce na uši a skácela se na kolena. Do očí jí vhrkly slzy, ale to už jí skutečný svět vtahoval zpět do své náruče.

Zentii se prudce posadila na posteli a její srdce bušila jako několik zvonů. Její oči nebyly zvyklé na umělé světlo, proto si je musela ihned zaclonit rukou. "Co to sakra je?" zamumlala si pro sebe a snažila se alespoň trochu rozeznat okolí..

"Ale no tak, co to děláš," zašeptal někdo blízko ní a trochu zatlačil na dívčin hrudník. Ray se bez sebemenšího odporu svezla zpět na lůžko a snažila se zahlédnout tvář toho, kdo jí hlídal. "Lau'rethe," zašeptala, když spatřila blonďaté vlasy a přátelský úsměv na tváři mladého elfa.

"Báli jsme se, že to nezvládneš. Bylo to sice jen tak tak, ale nikdy jsme nepřestali věřit. Já a L'argas samozřejmě. Byl tady s tebou až do včerejška. T'nerth by ho za normálních okolností hnal pryč z lodi, jen aby tu stále neseděl, jenže takhle má jen domácí vězení. Tedy chtěl jsem říct léčbu v domácím prostředí," zakoktal, když viděl že se k nim blíží právě zmiňovaný lékař.

"Konečně jsi se probudila. Už jsem začínal mít obavy. Ale co jiného jsem od tebe mohl čekat. Nechápu jak to děláš, ale vždycky se ze všeho nějak vylížeš skoro bez následků. Chjo. Někdy bych chtěl mít tvoje štěstí. Třeba na starší sourozence," zasnil se.

"Ale no tak, snad to nebude tak horký bratříčku,"zasmál se hlas za jeho zády a lékař sebou trhl.

"Neumíš se ohlásit jako každá slušná návštěva," zavrčel nevrle a naštvaně se otočil na nově příchozího. Vrchní generál se na něj potměšile šklebil a vypadal při tom náramně spokojeně.

"Nemusím. Má hodnost je o mnoho výš než ta tvoje, tak si laskavě moc nevyskakuj," vysmíval se mu Ge'els.

"Že já tohle musím pořád poslouchat, " posteskla si elfka a otráveně zakroutila očima.

"Tak doufám, že se naše malá bojovnice co nejdřív zotaví. Čtyři dny mimo jsou pro Xavije dost ošklivá záležitost. Rozhozené energie jsou potom na denním pořádku," zamyslel e generál.

"Čtyři dny!" vypískla dívka a snažila se opět posadit. Ovšem pevná ruka jí opět přitlačila zpět na lůžko.

"Ano, je mi to líto. Měla jsi moc málo energie a tvoje tělo se moc pomalu regenerovalo. Seděli jsme u tebe dnem i nocí.