Zajatci lži

Kapitola LXIV

Co se to se mnou zase děje? nechápala Ray, když zjistila, že nemůže ovládat své tělo. Proč to Falquai udělal? Vždyť jsme přece přátelé a spolubojovníci. Kdyby chtěl nějaké tělo, mohl ho mít snadno a nemusel používat to mé. Sakra, už zase ničemu nerozumím, zaúpěla elfka v duchu, když zjistila, že se snaží zaútočit na Dot'ratha, přestože nic podobného neměla v úmyslu. 

Ale ne, tohle já nechci. Potřebuji jenom tohle všechno urovnat, ne opět rozdmýchávat spory! Falquaii!  No tak slyšíš mě! řvala v duchu a snažila se svou energii nějak usměrnit a získat zpět to, co jí právem patřilo. 

Neřvi tu jak na lesy, jenom mi rušíš mi spojení. Teď si jdi na chvíli schrupnout, popovídej si s Adrasielem, který na tebe již netrpělivě čeká a já to tu za tebe už dořeším," zamručel nevrle první drak. 

A to jsi musel bez dovolení ovládnout moje tělo? Musel jsi ubližovat mé sestře a útočit na Dota! neovládla se Ray'lith a vmetla mu to do tváře všechny svoje námitky.

Ty bys to neudělala ani za sto let. Takhle bychom se nikam nedostali. Život není jen o vyjednávání. Někdy si prostě musíš prosadit svou. Ten tvůj miláček to už dávno pochopil a proto se choval, tak jak se choval.
A nedívej se na mě tímhle svým pohledem. Znám už tě nějaký ten měsíc a vím, že tě to zase tak moc netrápí, zasmála se prastará bytost a Ray, ač už kolem sebe nic nerozeznávala, měla dojem, že se na ní dívá. Intenzita toho pocitu byla spalující. 

Víš, jaké z toho budeme mít problémy? Copak ti to nedošlo? Chtěla jsem, aby naše síla zůstala skrytá, ale tys to prostě nemohl nechat jen tak. Musel ses předvádět  zs každou cenu. Otec si na mě teď bude dávat mnohem větší pozor! odůvodnila bělovláska stručně své obavy. 

Ano, ale zachránil jsem tě před duševním kolapsem. Jak dlouho bys ten nátlak svého otce asi vydržela, hm? Pár dní, nebo snad týdnů? Nenech se vysmát Ray'lith. Dříve či později by tě ovládl. Dostal by se ti do hlavy a donutil tě k poslušnosti. Neviděla ses s L'argasem až příliš dlouho. I v této chvíli se to na tobě dost jasně podepisuje. Ale já tomu učiním přítrž, rozpovídal se drak, ale Ray už ho vnímala jenom okrajově. Slyšela totiž volání, kterému konečně po dlouhé době mohla a chtělavyhovět. Věděla, že svého mazlíka teď nějakou dobu zanedbávala, ale nebylo to tak zlé, jak se na první pohled mohlo zdát. Tu a tam se s ním spojila přes den a prohodili nějaké slovo, ale od té nehody se svým otcem se mu neozvala. 

Tentokrát všechno začínalo nějak jinak. Místo toho, aby se její okolí projasňovalo a nabývalo konkrétnější podoby, zdálo se vše takové temnější. Už předtím kolem ní panovala tma, ale nyní byla takřka hmatatelná. Jediné, co z temnoty vyčnívalo, byla mihotající se Ray'ina postava, která se jakoby vznášela v prostoru. 

"Ray'lith," ozvalo se za ní a dívka se jako na povel otočila. Zpočátku nezahlédla vůbec nic, ale když si její oči trochu přivykly na okolní prostředí, rozeznala před sebou dvě modré, matně se lesknoucí oči. Ihned poznala, komu patří i přesto, že postrádaly svůj obvyklý lesk a veselou jiskru. 

"Adrasieli," zašeptala princezna a na tváři se jí usadil spokojený úsměv. "Dlouho jsme se neviděli," zašeptala a úsměv jí trochu opadl. 

"To je pravda, ale měl jsem tě stále na očích. Nejraději bych ti pěkně vynadal za to, jak jsi se neuváženě vrhla do boje se svým otcem. Ale stejně bych tím ničeho nedosáhl. Znám tě až moc dobře a vím, že by sis to stejně nakonec udělala po svém. Dnes jsem si tě ale nezavolal kvůli tomu, abych ti dělal přednášku o slušném chování. Je tu totiž něco, co bys měla vědět a hlavně pochopit," dramaticky se odmlčel a jeho oči se přiblížily na vzdálenost jednoho kroku. Až nyní Ray došlo, jak je obrovský. Jen jedna jeho zornička byla velká skoro tak, jako její hlava.