Zajatci lži

Kapitola XVII

Ahoj, moc se vám omluvám, ale bohužel jsem to poslední dobou nějak nezvládala. Pokusím se to vylepšit, ale nic vám neslibuji. Rozhodně to už nebude trvat devět dní, ale jestli stihnu vydat za tři, tak to nezaručuji. Tak snad se na mě moc nezlobíte. 

Ray se nad tou vzpomínkou otřásla. Znovu jí přepadl pocit samoty. "L'argasi, kde jsi," zašeptala a v očích se jí zaleskly slzy. 

Nic se nestalo. Když poprvé po několika hodinách promluvila,  nikdo jí neodpověděl. Dokonce se ani nezdálo, že by někdo zaznamenal její probuzení. Nikdo nijak nezareagoval. Co se stalo? Proč se to stalo? Vždyť já za nic nemohla. Neměli právo mě tu takhle zavřít. Ano, sice jsem nedokázala ovládnout toho prastarého draka, ale stále jsem přece byla na jejich straně. Tolik jsem se snažila nedat se jím ovládat, ale byl neuvěřitelně mocný. Nemohla jsem za to! přemýšlela Ray a utrápeně si povzdechla. 

 Stále jí bolela hlava a to se zatím moc nehýbala. Ano, předtím trochu vyváděla, ale to jí ještě nedošlo, že se její stav může takhle zhoršit. Ani se mi nezdálo, že to byla taková rána? Na fyzické tresty jsem si tady už zvykla, ale nikdy bych si nepomyslela, že to bude až tak hrozné. Copak mě mohlo napadnout, že ho zajmou. To můj otec vůbec nepřemýšlel? Copak jim nedošlo, že když mě tu nechají a jeho odvedou, tak mi tu udělají ze života peklo? Evidentně ne. A proč by vlastně mělo, pronesla v duchu a na obličeji se jí objevil bolestný výraz. 

"Proč jsem se jen nenarodila někomu jinému?" zašeptala. "Možná by se víc snažili mě odtud dostat," zavrčela naštvaně. 

Hrobové ticho, které všude kolem ponovalo, jako by snad násobilo a zesilovalo její hlas. Dívka si už myslela, že se znovu pokusí usnout, ale najednou jí něco napadlo. A co takhle zabít dvě mouchy jednou ranou? Možná bych z nich mohla dostat alespoň pár odpovědí. Přece jen mi to dluží. Všichni. 

Ray se do toho hned pustila. Zklidnila svůj dech a soustředila se na svůj vnitřní svět. Upínala se myšlenkami jen na Adrasiela a po několika minutách začala cítit, jak její tělo pomalu umdlévá a ona se jako energie se přemisťuje kamsi do neznáma. 

Ray'lith, vyslovil její jméno známý hlas. Dívka se ihned otočila a pohlédla na svého milovaného draka. Ten tam jen tak stál a díval se na ní ustaraným pohledem. Co se ti stalo? Bál jsem se, že ti někdo ublížil. Ať jsem se snažil sebevíc, nemohl jsem se s tebou spojit a zároveň jsem cítil bolest, která tě sužovala, oznámil jí. Tak řekni už něco, zamručel a přihopkal k ní blíž. Opatrně jí šťouchl čumákem do hrudi, jako by se snad ujišťoval, že je jejich spojení dostatečně silné. 

"Nevím, co bych ti na tvou otázku měla odpovědět. Prostě se všechno  pokazilo. Ta akce dopadla špatně. Nemyslím tím v globálním měřítku.  V dosažení našich cílů jsme byli úspěšní a to dokonce hodně, ale bohužel to celé neproběhlo tak hladce, jak jsem si představovala. Dot'rath s otcem se vůbec nedrželi plánu. Myslela jsem, že jde především o záchranu našich, ale oni si usmyslili, že Xavijům otevřeně vyhlásí válku a to tak, že se pokusí zavraždit jejich královnu. Tak to mi tedy vysvětli, co to jako mělo znamenat! Na tom jsme se nedomluvili! Copak jim nedochází, že to přece nemá cenu? Že válka nic nevyřeší? Copak je tak těžké si představit, že bychom  jednoho dne žili opět pohromadě? Proč jsou všichni tak slepí!" nadávala Ray a začala rozčileně přecházet po místnosti tam a zpátky. Vypadala, jako diviké zvíře, uvězněné v kleci. 

Ray, oni pro to určitě měli nějaký důvod. Nedělali by to jen tak. Pokud si myslí, že jsou připraveni, měli bychom je poslechout. Přece jen, jsou to naši Vládci. Tedy tím myslím samozřejmě tvého otce, ale i Doth tu má velké slovo. Myslíš si, že by někdo jako on nechával něco na náhodě? ptal se jí drak a zkoumavě na ní hleděl.