Zajatci lži

Kapitola XLVIII

"Pokud dostaneš rozum, stačí mě jen kontaktovat," řekla dívka a začala se před jejich očima pomalu rozplývat. Poslední omluvný pohled věnovala svému bratrovi a s tím se její mysl vrátila zpět do přítomnosti.

"Ray'lith, počkej na mě," zavolal za ní něčí hlas a elfka se překvapeně otočila. Byla tak zamyšlená, že si ani pořádně neuvědomila, že už  došla do jídelny. Všichni, kteří tam zrovna byli, se na ní jen zvědavě dívali a kroutili přitom hlavami. Sice tu byla teprve krátce, ale zatím ještě nezažili, že by byla tak duchem nepřítomná. Vždycky jí vídali ve společnosti někoho z velení při soustavné přípravě na její život mezi Zentiji. Několikrát již byli svědky jejich hlasitých a zapálených debat, ať už se jednalo o biologii, stravovací návyky, nebo dokonce o rozdíly v mentalitě obou Návijských národů. Ale dosud nikdy se nestalo, aby vnímala svět kolem sebe tak málo jako teď.

"Co se děje?" Vyhrkla bělovláska polekaně, když se otočila na tmavovlasou dívku, která k ní sebevědomě mířila. 

"Jsi dnes nějaká zamyšlená," poznamenala A'lri. "To u tebe není obvyklé, děje se něco?" zajímala se a naklonila při tom hlavu na stranu. Na malinkou chvilku se podobala štěňátku, které něco moc chce, nebo se na něco snaží přijít. 

"Ani ti nevím. Prostě mi už od rána připadá, že něco není v pořádku. Stále se cítím tak nějak nepatřičně. Jako by se mělo něco závažného stát. Něco visí ve vzduchu, cítím to," povzdechla si princezna a její pohled se opět rozostřil a zabloudil kamsi do neznáma.

"Mě se to moc nezdá. Ale možná na to máš lepší nos. Nebo se taky jen zbytečně stresuješ. Užívej si své volnosti, dokud můžeš. Určitě dobře víš, že tento stav nebude trvat na věky. My všichni to víme, ale nikdo z nás s tím nedokáže nic udělat.  Z nás nikdo. Jen ty bys  mohla uspět. A my ti můžeme pomoci alespoň tak, že tě naučíme našim způsobům. Sice už je to lepší, než když jsi k nám před týdnem přišla, ale zdaleka to není dokonalé. Ano, máš už dobré základy, ale některé věci a spojitosti ti stále unikají.
I tak ale, vidím, že tě už delší dobu něco tíží. Je to na tobě vidět a ten stín s každým přibývajícím dnem narůstá. Ray'lith, sice jsi u nás jen krátce, ale za těch sedm dní jsme se poměrně dobře poznaly a já v tobě nalezla velmi dobrou kamarádku. Tak mi prosím řekni, co tě trápí. Můžeš se mi svěřit a možná, že bych ti s tím dokázala pomoci. Nemusíš být stále na všechno sama, jednou by tě to totiž mohlo zničit," zakončila svou řeč strážkyně.

"To by bylo nadlouho," povzdechla si Ray a složila hlavu do dlaní. V hlavě se jí neustále převalovaly události posledních několika dní. Všechno to začalo setkáním s K'railem, pokračovalo k hádce s otcem a nakonec pak L'argas. To byla kapitola sama pro sebe. Zentijové jí dobrovolně neřeknou, kde ho drží. Stále netušila, kde by měla hledat a čas se jí krátil. S každým dalším dnem cítila, jak jí energie mizí rychleji. Byli na sebe napojení a mladá dívka dobře věděla, že mu neustále půjčuje svou sílu. Cítila jeho strach, beznaděj i bolest, která mu sužovala mysl i tělo tak intenzivně, jakoby to všechno zažívala i ona

"Tak mi to sakra vysvětli," zvýšila na ní hlas Al a zhluboka se nadechla. Ray'lith měla co dělat, aby se nerozesmála. Její kamarádka to takhle dělala vždycky, když se snažila uklidnit. Možná si to ani neuvědomovala, ale byla velmi lehko čitelná. 

"Je to velmi složité a já už nevím, co mám dělat," povzdechla si elfka a její pohled se upřel k východu. Chvíli na něj jen upřeně zírala, ale hned nato si rezignovaně povzdechla: "No tak fajn, ale nehodlám se o tom bavit tady. Nerada bych, aby nás někdo odposlouchával," zašeptala tiše a kývla hlavou směrem, odkud sama před chvílí přišla. Moc dobře si totiž pamatovala na to, jak jí jeden z elfů podrazil, když byl na blízku král. Nechtěla, aby se něco podobného opakovalo a proto si už dávala mnohem větší pozor a svěřila se jen několika málo lidem.