Zajatci lži

Kapitola XV

Ahojky, tak po dlouhé době jsem se opět dostala k napsání svých keců. Nebudu se nijak ospravedlňovat, jelikož mi to nikdy netrvá déle než pár minut. Prostě na to nebyla nálada. Tak snad se vám Zajatci líbí alespoň stejně jako ti předchozí. Mam na vás dotaz. Kdybyste měli srovnat oba dva díly. Liší se nějak výrazně. Tu a tam se mi stane, že je druhý díl horší než první. Inklinuji k tomu i tady? No, já pro dnešek končím. Byla bych vám moc vděčná za odpověď na otázku :)

"Má pravdu, nemusíš to dělat. Jsme přece přátelé. Nenech se tím ovládnout," přemlouval jí i plavovlasý elf.

Už to vypadalo, že to Ray dokáže, když v tom se dívka děsivě ušklíbla a vytáhla jeden z mečů, které jí dal. "Zemři," zašeptala a v ten okamžik mu zmizela ze zorného pole.

Už si myslel, že zemře. Nestihl vůbec nijak zareagovat. Jeho mysl tomu totiž stále nedokázala uvěřit. Nechtěl připustit, že kontrolu převzala ta divoká šelma. Meč však mířil na jeho hlavu a nevypadalo to, že by se měl v nejbližších okamžicích zastavit. L'argas slyšel, jak na něj někdo volá, jak se ho pokouší varovat, ale nic nepomáhalo, stál tam jako ochromený. Nepohnul se, jen čekal na to, co musí přijít.

V poslední chvíli se vzpamatoval a už sahal po svém meči, ale bylo pozdě. Čepel byla už jen kousíček od jeho krku a Xavij moc dobře věděl, že nemá sebemenší šanci to stihnout. Zavřel tedy oči a čekal. Bolest, která se měla vzápětí dostavit, však nepřišla. Až po chvíli se odvážil oči znovu otevřít a pohlédnout na elfku, která teď stála před ním. Její obličej byl zkřivený takřka k nepoznání bolestnou grimasou a hůl, kterou stále křečovitě svírala v jedné ruce, nespokojeně pulzovala. Energie se v ní neklidně vlnila a vypadalo to, že zanedlouho prorazí napovrch. Dívka jí svírala tak pevně, že její až zbělely klouby.

"Jeho nezabiješ, nedovolím ti to," zašeptala Ray'lith a jedno jedno její oko se změnilo do obvyklé modré barvy. Zdálo se, že na chvíli získala převahu ve svém vnitřním boji.

"A co jako uděláš," zasmál se cizí hlas, který jakoby přicházel ze všech směrů. Byl temný. Temnější, než když mluvil skrze ni. "Snad mi nechceš odporovat? Copak si myslíš, že tvoje síla stačí na to, abys mě dokázala porazit nebo si mě dokonce podmanit? Tak to se šeredně pleteš, holčičko," zasmál se drak a kolem mladé Zenti se začala kumulovat rudá energie, která postupně nabývala konkrétnějších obrysů. Dlouhá roztažená křídla se dotýkala stropu a silné hadovité tělo mělo co dělat, aby se do sálu vůbec vešlo. Celý ten kolos zakončovala hlava s tlamou plnou, jako dýky ostrých ostrých, tesáků a zuřivě žhnoucích ohnivě rudých očí. Na hrůzostrašnosti mu přidával i silný ostnatý ocas, který se líně převaloval ze strany na stranu nedaleko trůnu.

"Vezmi mi tu hůl, jakkoli," zašeptala dívka a zoufale prosila očima svého přítele o pomoc. "Prosím, nechci nikomu ublížit," špitla a její ruce se začaly třást ještě víc než dosud. To už ale nad ní opět začala přebírat kontrolu síla, které skoro nikdo z nich nerozuměl. Všichni v sále cítili, jak s ní její duše že všech sil bojuje.

"Promiň mi to," zašeptal L'argas a vytrhl z pochvy svůj meč. Jeho tíha mu připomněla skoro všechny boje, které doposud vybojoval a všechny činy, které vykonal. Moc dobře věděl, že tento bude z nich nejtěžší. Nikdy dřív si to sice neuvědomil, ale jejich pouto bylo neuvěřitelně silné. Jako by se znali celý život. Naposledy se jí podíval do očí a Ray mírně pokývla. Xavij se zhluboka nadechl a vyrazil. Rychle použil svou schopnost. Během zlomku vteřiny byl za dívčinými zády a prudce máchl pravou rukou, v níž svíral svou jako břitva ostrou, zbraň.